Stanislava si znovu povzdechla a teatrálně rozhodila rukama. „No, víš… objevily se další komplikace. Řemeslníci nedorazili včas, přivezli špatný materiál… prostě samé potíže. Budeme u vás muset zůstat o něco déle.“
„Jak dlouho ještě?“ zeptala se Tereza tiše, ale v jejím hlase zaznívalo napětí.
„Ale prosím tě, maximálně dva nebo tři měsíce,“ mávla tchyně rukou, jako by šlo o pár dnů. „Copak vám překážíme? Vždyť jsme rodina.“
Tereza cítila, jak se jí prsty samy stáčejí v pěst. Dva nebo tři měsíce? Další čtvrt roku v tomhle dusivém napětí?
Stanislava se náhle rozzářila, jako by právě dostala nápad hodný obdivu. „Jakube,“ zazpívala sladce, „a co kdybychom s tou rekonstrukcí vlastně vůbec nepospíchali?“
Tereza zvedla hlavu.
„Prodáme náš byt,“ pokračovala tchyně nadšeně, „a přestěhujeme se sem natrvalo. Všichni pohromadě. Místa je tady dost.“
Na okamžik jako by se zastavil čas.
„To je skvělé, mami!“ vyhrkl Jakub Šimon okamžitě. „Co říkáš, Terezo? Nebylo by to praktičtější? Sama toho máš hodně, aspoň ti pomůžeme.“
Pomalu k němu otočila tvář. „Pomůžete?“ zopakovala nevěřícně.
„Samozřejmě,“ přidal se Milan Navrátil smířlivým tónem. „Mladí dnes potřebují podporu. A až přijdou děti, budeme po ruce.“
Tereza si sedla, protože měla pocit, že se jí podlamují kolena. Hrudník jí svírala tíha, jako by na něj někdo položil kámen. Kdy se její život proměnil v něco tak absurdního? V jakém okamžiku přestala být paní ve vlastním bytě?
„Ne,“ řekla pevně.
„Prosím?“ otočila se k ní Stanislava prudce.
„Řekla jsem ne,“ zopakovala Tereza a musela vynaložit veškeré úsilí, aby udržela hlas klidný. „Tenhle byt patří mně. A já nedovolím, aby se…“
„Patří tobě?“ přerušila ji tchyně s přimhouřenýma očima. „A co rodina? Jakube, slyšíš, jak tvoje žena mluví?“
Jakub se zamračil. „Terezo, proč to hrotíš? Máma má pravdu. Společné bydlení by všechno usnadnilo.“
„Usnadnilo?“ Tereza vstala. „Co přesně? Žít pod neustálým dohledem? Poslouchat příkazy ve vlastním domově?“
„Jaké příkazy? Nejsme žádní cizí lidé!“ rozčílila se Stanislava.
„A to vám dává právo rozhodovat o mém majetku?“ vyhrkla Tereza. Hlas jí přeskočil, ale už to nedokázala zastavit.
Jakub vyskočil ze židle. „Přestaň na mámu křičet! Dřív jsi taková nebyla…“
Tereza se zhluboka nadechla a snažila se spolknout knedlík, který jí stoupal do krku. „Ano, nebyla. Dokud jsem si neuvědomila, že jste překročili všechny hranice.“
Stanislava si demonstrativně přitiskla ruku na hruď. „Slyšíš ji, Jakube?“
Jeho pohled těkal mezi matkou a manželkou, ale Tereza už v sobě měla jasno.
„Terezo, můžeme si o tom promluvit v klidu…“ pokusil se.
„Ne, Jakube.“ Narovnala se, i když cítila, jak jí oči pálí slzami. „Dost bylo. Měsíc a půl jsem mlčela. Přihlížela jsem, jak mi přestavujete kuchyň, přesouváte moje věci, určujete, co je správně a co ne. V mém bytě. V mém životě.“
„Chtěli jsme jen pomoct,“ namítl Milan tiše, téměř omluvně. „Udělat pořádek…“
„Pořádek?“ otočila se k němu Tereza ostře. „Kdo vás o to žádal? Tady platí moje pravidla.“
„To je nehorázné,“ procedila Stanislava mezi zuby, tvář jí zbledla vztekem. „Jakube, opravdu dovolíš, aby s námi takhle mluvila?“
Terezu zaplavila náhlá prázdnota. Kolik ještě snese? Jak dlouho bude hrát tuhle hru na poslušnou snachu?
„Odejděte,“ pronesla tiše, ale tak, že každé slovo zaznělo naprosto jasně.
„Cože?“ Stanislava zůstala strnule stát, lžíci napůl cesty k talíři, jako by přeslechla něco nemožného.