„Řekla jsem, abyste opustili můj byt,“ zopakovala Tereza Nováková důrazněji. Její hlas ztvrdl, jako by byl odlitého z kamene. „Hned. Sbalte si věci a běžte.“
Ticho, které následovalo, bylo téměř hmatatelné. Stanislava Míkaová zbledla tak, že jí z tváře zmizela veškerá barva. Milan Navrátil jen nechápavě mrkal. Jakub Šimon stál s pootevřenými ústy, jako by nebyl schopný vstřebat, co se právě odehrává.
„Tohle nemůžeš myslet vážně…“ vydechla Stanislava nevěřícně.
„Myslím,“ odvětila Tereza bez zaváhání a podívala se jí přímo do očí. „Byt patří mně. Je psaný na mě. A už nedovolím, aby mi tu kdokoliv diktoval, co smím a nesmím.“
Bez dalšího vysvětlování zamířila do obývacího pokoje, kde měli tchán s tchyní rozložené věci, a začala je systematicky skládat do tašek. Každý pohyb byl rázný, odměřený. Čas se vlekl, ale ona nepolevila ani na okamžik.
„Terezo, přestaň!“ Jakub ji chytil za ruku, v očích směs paniky a nepochopení. „Nemůžeš je vyhodit! Jsou to moji rodiče!“
Vytrhla se mu. „Můžu. A pokud ti to vadí, můžeš odejít s nimi.“
„Cože?“ ustoupil o krok. „Ty bys mě taky vyhodila?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Dávám ti možnost volby. Buď zůstaneš tady se mnou a přijmeš, že v tomhle bytě platí moje pravidla, nebo půjdeš s nimi.“
„To je nevděk!“ vyhrkla Stanislava a sevřela rty do tenké čárky. „Kolik jsme toho pro tebe udělali, a takhle se nám odvděčíš?“
„Vaše věci jsou sbalené,“ přerušila ji Tereza klidně. „Máte pět minut.“
„A když ne?“ zasyčela Stanislava a zúžila oči.
„Pak zavolám policii,“ odpověděla Tereza naprosto věcně. „Nemáte tu trvalé bydliště. Nemáte právo tu zůstávat proti mé vůli.“
„Jakube!“ vykřikla Stanislava a chytila syna za paži. „Řekni přece něco!“
Jakub zůstal stát mezi nimi, jako by byl přimražený k podlaze. Pohledem přelétával od matky k manželce. V očích se mu zračil strach. Nikdy předtím nemusel volit mezi nimi.
„Čas běží,“ poznamenala Tereza a podívala se na hodinky. Její hlas už nebyl rozechvělý, naopak působil pevně a rozhodně.
Stanislava chtěla znovu něco namítnout, ale Milan ji tiše chytil za ruku. „Pojďme,“ řekl unaveně. „Není tu o co stát.“
„Jak to, že není?“ rozhořčila se, ale odpor v jejím hlase slábl. „S rodinou se takhle nejedná! Jakube, prosím tě…“
Jakub přešlápl, neschopen podívat se Tereze do očí. Ten pohled by ho donutil se rozhodnout, a na to teď neměl sílu.
„Terezo, nemusíme to hrotit. Zkusme si o tom promluvit,“ pokusil se ještě.
„Rozhodla jsem se,“ odpověděla pevně. „Tady není co řešit.“
Stanislava s Milanem si nakonec beze slova vzali tašky. Vypadali náhle menší, unavení, jako by z nich někdo vysál všechnu energii. U dveří se Stanislava ještě otočila, oči lesklé od slz.
„Jakube, ty nás tu nenecháš, že ne?“
Stál bezmocně, ruce rozpažené v bezradném gestu. „Mami, já… zkusím si s Terezou promluvit.“