Musím přiznat, že mi trvalo, než jsem si připustila, že jsem byla zrazena. Neudeřilo to jako blesk. Spíš drobnosti. Nejprve zmizely moje závěsy a objevily se jiné, podivně vzorované. Hrníčky někdo vyměnil za kýčovité s kohouty. Z kuchyňské police se vytratily moje koření. A pak se ztratil i můj milovaný italský nůž, který jsem kdysi pašovala přes hranice v podprsence – ostudná historka, ale ten nůž byl dokonalý, prořízl všechno, obrazně řečeno i manželovy výmluvy. Nic z toho se nestalo přes noc. Přicházelo to pomalu, nenápadně. Jako voda v konvici – ještě nebublá, ale už pálí.
Je mi sedmatřicet. Věk, kdy by člověk měl mít rozum, a přesto ho zjevně postrádá. Mému muži je dvaačtyřicet. Roman Řezník. Neustále přilepený k mobilu, jako by obchodoval na burze v New Yorku, přitom jen prodává zabezpečovací kamery. Kamery prodává, ale vlastní život mu uniká. Nevidí mě. Nevidí, co se kolem něj děje.
Ten byt jsem pořídila sama. Bez pomoci. Hypotéka mě dusila, pracovala jsem na dvou místech, tři roky jsem neznala dovolenou. Živila jsem se pohankou a levným vínem, které prodavač honosně nazýval „archivním“. Archivní bylo leda tak tím, že po třetí skleničce člověk zapomněl, co pije. Rekonstrukci jsem zvládla vlastníma rukama. Tapety jsem lepila po nocích, přes den seděla v kanceláři. Instalatér mi tehdy řekl, že pracuju jako chlap. Dodnes nevím, jestli mě chválil, nebo zesměšňoval.
S Romanem jsme se vzali rok a půl po mém nastěhování. Byl starší, působil vyrovnaně a rozhodně. Jen se svou matkou si telefonoval častěji než s kýmkoli jiným. Tehdy mi to připadalo jako projev oddanosti rodině. Říkala jsem si – hodný syn, to je přece plus.
Nebyl to plus. Byl to tučný mínus.
Jeho matka, Ivana Marková, vplula do mého života nenápadně, jako průvan, který si všimnete, až když máte všude prach. Nejprve chodila „na návštěvu“. Pak oznámila, že u ní doma probíhá rekonstrukce, a že zůstane týden. Týden se proměnil v neurčito. V předsíni se objevily její pantofle, v koupelně kosmetika, ve skříni župan. Přinesla si vlastní salátovou mísu a květináč s nějakým sukulentem. Zabydlela se důkladně. Můj domov obalila svou přítomností jako potravinovou fólií.
„Nemyslíš,“ zeptala se jednou u okna, když popíjela z mého oblíbeného hrnku čaj, „že by balkon potřeboval lépe zateplit? Já bych to udělala jinak.“
„U sebe doma si to udělejte podle svého,“ odpověděla jsem a nalévala si kávu do hrnku, který už předtím označila za nevkusný.
Usmála se. „Jako Romanova matka jsem tu přece skoro hospodyně. Jsme rodina.“
Úsměv měla sladký, ale pohled chladný a sevřený. Slovo rodina chápala zvláštně. V jejím podání jsem byla spíš služka: vařit, mlčet, neodporovat.
A Roman? Ten stál stranou. Jako recepční v luxusním hotelu – tvářil se důležitě, ale nenesl žádnou odpovědnost. Kdykoli jsem si postěžovala na jeho matku, odpověď byla stejná:
„Dej jí čas. Je složitá. Je starší, měla bys mít pochopení.“
„Ty bys měl stát mezi námi, ne se schovávat,“ vybuchla jsem jednou. „Nebo sis mě bral jen kvůli bytu?“
Znejistěl. Pokrčil rameny.
„To je hloupost… samozřejmě že ne. Jen mi přijde, že zbytečně přeháníš.“
Právě tehdy mi došlo, že něco zásadního nehraje. Neřekl otevřeně, že se oženil kvůli střeše nad hlavou, ale jeho popření bylo slabé jako papír.
A pak dorazili příbuzní. Libuše Hrdličková a Bohumil Králík. Sestřenice jeho matky a jakýsi plešatící strýc, který voněl vyčpělou limonádou.
„Jsme tu jen na pár dní,“ oznámila mi Libuše už při zouvání. „Ivana nás pozvala. Vždyť máte tolik místa.“
„Ivana?“ nechápala jsem.
„No přece Ivana Marková, tvoje tchyně,“ zasmála se, jako by šlo o roztomilé nedorozumění.
Ivana. Takže už si tu vytvořili vlastní klub. Jen já jsem o něm nevěděla.
Držela jsem se, dokud jsem neotevřela dveře ložnice. Moje ortopedické polštáře s paměťovou pěnou – jediné, co si ještě něco pamatovalo – měla Libuše pod sebou. Seděla na mé posteli a zobala hrozny z mísy, kterou jsem si přivezla z dovolené. V kuchyni mezitím Bohumil prohledával lednici. Pátral po salámu. Našel ho. A bez váhání snědl.
„To se sem stěhujete natrvalo?“ zeptala jsem se hlasem, před kterým náš kocour raději utekl do koupelny.
„Zatím nevíme,“ odpověděl Bohumil s plnými ústy. „Máš to tu příjemné. Proč se tváříš, jako bychom byli cizí?“
„Protože jsem tu cizí já!“ vyhrkla jsem. „Tohle je můj byt, můj život, můj manžel! A vy jste jen… jen… paraziti!“
„Nekřič,“ odsekla Libuše a protočila oči.