„Ty ho přece znáš,“ pokračovala klidně. „Setkali jste se, když jsi si vyřizovala potvrzení k hypotéce. Tehdy mi o tobě řekl: ,Ta bude mazaná.‘ Umíš si to představit?“
Neodpověděla jsem. Věděla jsem, že kdybych otevřela ústa, nevyšla by ze mě slova, ale výhrůžky. A na ty ještě nebyl správný čas.
„Na tvém místě bych si to pořádně rozmyslela,“ navázala Ivana Marková. „Proč rozpoutávat válku? K čemu rozvod? Co potom? Žena těsně před čtyřicítkou, sama, bez dětí. S námi máš rodinu. Roman Řezník tě miluje. Jen má zkušenou matku a širší příbuzenstvo. Copak je to zločin?“
„Tohle vám jednoduše nepatří,“ odpověděla jsem tiše. „Ani byt, ani můj život, ani já. Nic z toho není vaše.“
Zvedla jsem se a zamířila ke dveřím. Na chodbě stáli všichni tři, seřazení jak na poradě. Pozorovali mě, jako bych měla přednést projev o změně režimu.
„Dávám vám týden,“ oznámila jsem vyrovnaně. „Je to můj byt a moje pravidla. O tomhle už diskutovat nehodlám.“
„A Romana vyhodíš taky?“ ušklíbla se Ivana. „Nebo si manžela necháš?“
„Pokud se postaví na vaši stranu, odejde s vámi. Přijde s prázdnou a s prázdnou taky odejde.“
Otočila jsem se a odešla. Podpatky duněly chodbou, kde už teď stály cizí kufry. Libuše Hrdličková měla tři objemné tašky, Bohumil Králík dva těžké kufry. Nepřijeli na návštěvu. Přijeli zakořenit.
Roman dorazil až večer. Schválně to natahoval, bylo to na něm vidět.
„Zničila jsi to,“ pronesl bez pohledu na mě. „Máma brečí. Libuše s Bohumilem jsou v šoku. Ani ses nepokusila si s nimi promluvit.“
„Nemám o čem. Ten byt je můj. Ten život taky. Upozorňovala jsem tě.“
„Pořád jen ,můj‘,“ pousmál se křivě. „A kde je ,náš‘?“
„Kde bylo to ,náš‘, když mě odsunuli z vlastního gauče? Když tvoje matka velela v mé kuchyni jako důstojník na palubě? Když si tvoje rodina zabrala ložnici, jako by si rezervovala hotel?“
Odvrátil se, bundu si nesundal. Stál u dveří, já naproti němu. Mezi námi viselo cosi křehkého a směšného — naše takzvané manželství, tenká průsvitná opona, přes kterou bylo všechno až příliš vidět.
„Je mi to trapné,“ řekl nakonec tiše. „Asi jsem to pokazil.“
„Ne. Jen ses rozhodl pro pohodlí. Teď si vyber znovu. Buď já — a skutečný život. Nebo oni — a divadlo, kde režii drží tvoje matka.“
Přikývl. Otočil se a odešel.
Za dva dny mi volala notářka. Teta Milada Horáková mi odkázala nejen byt, ale i zahradu za městem. A právě o tu zahradu měla Ivana Marková už léta zvláštní zájem. Patnáct let vyprávěla, jak tam kdysi „prožila mládí“, jaký tam byl třešňový sad, ranní mlhy a velké lásky. Dojemné historky.
Ukázalo se, že ještě před svatbou s Romanem nenápadně nadhodila, že kdybych někdy měla chatu, mohla bych ji v létě přenechat jí. Nebo ještě lépe — převést na ni. Prý se jí tam tak dobře dýchá.
„Ano, zmínila se o tom,“ potvrdila mi notářka. „Říkala, že jste mladá, zatímco ona už starší paní. Že by vám přece kousek půdy neměl chybět.“
Rozesmála jsem se. Tak prudce, až mě notářka napomenula. Nebyl to veselý smích. Spíš smích člověka, který si náhle uvědomí, že byl dlouho nenápadně využíván. Bez křiku, bez nátlaku. Jemně. Jako když vám někdo podává kapky, které chutnají sladce, ale pomalu otráví krev.
O víkendu jsem odemkla byt a zůstala stát ve dveřích.
Všechno bylo zabalené v krabicích. Bohumil funěl pod tíhou kufru. Libuše postávala u zdi a usrkávala vodu. Ivana Marková seděla na stoličce, kapesník u očí, vzlykala až příliš pečlivě.
Roman čekal u dveří.
„Odcházíme,“ řekl stručně. „Ale víš, že tím to nekončí.“
„Právě naopak,“ pousmála jsem se. „Teď to začíná. Mám listiny. Důkazy. A mimochodem — taky schopného právníka.“
Ivana ke mně přistoupila, naklonila se těsně k mému uchu.
„Ještě toho budeš litovat,“ zasyčela. „Takové jako ty končí samy. S hrdostí. A bez rodiny.“
Zhluboka jsem se nadechla.
„Raději sama ve vlastním bytě než s vámi v pekle na kolečkách.“
Dveře se za nimi zavřely. Zamkla jsem a opřela se o ně. V tu chvíli mi došlo, že jedna etapa právě definitivně skončila.
Víte, jak zní prázdno?
Člověk čeká klid, úlevu, ticho. Jenže prázdnota má svůj vlastní zvuk. Šustí starým linoleem v chodbě. Cinká zubním kartáčkem o sklenici. Ozývá se osamělým hvizdem konvice zapomenuté na plotně. Tak vypadal můj první den bez nich.
Nikdo mi nesedal na pohovku. Nikdo nebouchal lednicí. Nikdo nepořádal noční srazy v kuchyni. A mně bylo zvláštně úzko, jako by si s sebou kromě kufrů odnesli i vzduch.