„Hysterka,“ procedila mezi zuby.
„Nekřič?“ zopakovala jsem po ní a udělala krok přímo k ní. „Já ti teď teprve ukážu, co je hysterák. Ty sis vážně pod zadek dala můj polštář? Ten, na kterém jsem ležela, když jsem měla covid? Okamžitě ho vrať a zmiz z něj!“
Libuše Hrdličková se ani nehnula. Jen si odfrkla, jako bych ji obtěžovala banalitami. „Roman Řezník souhlasil,“ prohlásila s úšklebkem. „Řekl, že jsme přece jedna rodina.“
To už jsem nic dalšího neposlouchala. Otočila jsem se na podpatku, vyšla na chodbu a vytočila Romanovo číslo.
„To ses úplně zbláznil?“ spustila jsem bez pozdravu. „Ty jsi je sem pozval? Co jsme si otevřeli – ubytovnu?“
„Terezo, prosím tě, nezačínej,“ povzdechl si. „Jsou tu jen dočasně. Máma mě poprosila. Byt je přece dost velký…“
„Velký?“ skočila jsem mu do řeči. „A nevadí ti, že je MŮJ?“
Na druhém konci bylo ticho. Slyšela jsem jeho nádech, ten typický, když se chystá říct něco, co by raději ani neříkal.
„Vždyť jsi sama tvrdila, že rodina je základ,“ vyslovil nakonec. „Tak tady ji máš. Rodinu.“
Ten večer jsem si bez řečí nalila dvě sklenky koňaku. Nepotřebovala jsem nic k zakousnutí. Seděla jsem pak dlouho v kuchyni a zírala do tmy za oknem. Z parapetu kapala voda – Libuše otevřela okno během lijáku, protože jí prý bylo dusno. Dusno. Mně bylo naopak až mrazivě jasno.
Ráno mě probudil zvuk vrtačky. Bohumil Králík se rozhodl, že v obýváku pověsí svůj portrét. Sako, vážný výraz, ruce založené. Jako by si nárokoval zeď stejně samozřejmě jako lednici.
S těmi lidmi se nedalo normálně existovat. A přesto jsem si stále namlouvala, že Romana miluji. Nebo jsem aspoň věřila, že ano. Jenže když jsem ho večer našla, jak sedí u stolu se svou matkou Ivanou Markovou, s Libuší a navíc s Radkem Bartošem – synovcem, který se přidal jak čtvrtý kus zdarma – a on mi klidně řekl:
„Zkus to vydržet. Není to natrvalo. Přece se kvůli tomu nebudeme hádat…“
došlo mi, že hádka už dávno proběhla. Jen nebyla nahlas. Byla tichá, hluboká a bez možnosti návratu.
Tehdy jsem se rozhodla. Bez křiku, bez slz. Chladně. Přesně. Jako instrumentářka před operací.
Tu noc jsem si v kuchyni sepsala seznam. Co komu patří. Co je napsané na mě. Kde mám kopii smlouvy o budoucím převodu bytu. Kde leží darovací smlouva od tety Milady Horákové, která mi před smrtí stiskla ruku a řekla:
„Nikdy nedovol žádnému muži, aby si z tvého domova udělal svůj. Jinak skončíš mezi cizími lidmi a bez vlastního hrnku.“
Tenkrát jsem nechápala, proč to říká tak naléhavě. Teď mi její slova zněla v hlavě naprosto jasně.
Existuje zvláštní pocit – stojíte před dveřmi vlastního bytu a nechce se vám dovnitř. Ne proto, že byste zapomněli klíče, ale protože víte, kdo je za nimi. I já jsem tak stála. Ráno. V rukou dvě tašky z obchodu – vejce, chleba, paštika, papírové utěrky, pár drobností. Všechno, co jsem vždy kupovala automaticky, bez ptaní.
A oni tam mezitím porcují můj život jako narozeninový dort.
Odemkla jsem tiše. Chtěla jsem jen proklouznout do kuchyně, odložit nákup a zmizet do práce. Nevyšlo to.
„Ááá!“ rozzářila se Libuše – v mém županu, mimochodem. „Terezo! My zrovna přemýšleli, jestli bys nekoupila nějaké koláčky. Já mám ke kávě nejradši makové.“
„Kup si je na cestu,“ odpověděla jsem bez pohledu na ni. „Dneska odjíždíte?“
„Odjíždíme?“ zatvářila se šokovaně. „Ivana říkala, že tu můžeme zůstat, dokud se u vás nezačne s rekonstrukcí.“
„U vás?“ zopakovala jsem. „Koho přesně tím myslíš?“
„No přece vás s Romanem!“ přidal se Bohumil dobromyslně. „Co je s tebou, Terezo? Špatně ses vyspala?“
To jejich důvěrné „Terezo“ mě bodlo. Jmenuji se Tereza Konečná. A tak mi mají říkat.
Z ložnice vyšla Ivana Marková. Na sobě měla Romanovu bílou košili. Ráda se po bytě pohybovala v jeho oblečení, jako by si tím vymezovala teritorium. Kočka bez ocasu, zato s jedovatě sladkým úsměvem.
„Terezo,“ oslovila mě klidně, téměř lékařským tónem. „Měly bychom si promluvit.“
„Výborně. To jsem chtěla taky.“
Posadily jsme se ke stolu. Ostatní teatrálně odešli, ale bylo jasné, že poslouchají za dveřmi. Čaj mi nenabídla, přestože si právě zalévala silný, tmavý – stejně trpký jako její způsoby.
„Nerozumím,“ začala a přejížděla prstem po okraji hrnku, „proč děláš takové scény. Jsi inteligentní žena. Musí ti být jasné, že ty máš byt a my jsme rodina. A ty pořád řešíš, kdo kam sedí a čí jsou polštáře.“
„Ty polštáře jsou ortopedické. Nejsou určené pod zadek,“ odpověděla jsem chladně. „A hlavně – ten byt je v mém vlastnictví. Pořízený před svatbou. Vše je doložitelné.“
„Myslíš, že to nevím?“ pousmála se. „Ale jsi vdaná. A v manželství je všechno společné. I pohodlí rodiny tvého muže.“
„Kdo vám takovou hloupost namluvil?“
„Právník,“ pokrčila rameny. „Velmi schopný. Ty, mimochodem,“