Tereza Pražáková stála u okna a bez hnutí sledovala, jak Dalibor Červený ukládá cestovní tašku do kufru auta. Tří týdenní pracovní výjezd do Ostravy pro něj jako pro stavebního inženýra nepředstavoval nic výjimečného. V posledních měsících však na něm pozorovala cosi neklidného. Košili, kterou mu nekoupila ona. Telefonáty, po nichž odcházel mluvit na balkon. A také novou kolínskou – pronikavou, cizí, která jí dráždila nos pokaždé, když prošel kolem.
„Terezo, vyrážím!“ zavolal na ni z auta.
Zvedla ruku na rozloučenou, ale hruď jí sevřel zvláštní pocit tísně. Čtyřicet let manželství. Dvě dospělé děti. Vnouček. Jejich život plynul léta klidně a předvídatelně – co by se na tom mohlo změnit?
Prvních pár dní jí Dalibor telefonoval pravidelně. Hovory byly stručné, věcné: práce, hotel, únava. Postupně se ale ozýval méně a méně. Tvrdil, že mají hodně zakázek a vrací se pozdě večer. Tereza zaháněla černé myšlenky, hlídala vnuka a chystala manželova oblíbená jídla, aby ho po návratu přivítala tak, jak byl zvyklý.
Jedno odpoledne ji v domě zastavila sousedka Jitka Kratochvílová. „Terezo, připadáš mi poslední dobou nějaká smutná. Už se ti Dalibor brzy vrátí?“
„Příští týden by měl být doma. Mají tam spoustu práce, asi je vyčerpaný,“ odpověděla Tereza a pokusila se o úsměv.
„Chlapi to tak mají. Práce je pro ně vždycky na prvním místě a my čekáme,“ pokrčila Jitka rameny.
Tereza přikývla, ale v nitru ji zamrazilo. Dřív jí Dalibor z cest volal i dvakrát denně, vyptával se na vnuka, chtěl vědět, jak se má. Teď jako by mezi nimi vznikla mezera, kterou neuměla pojmenovat.
Nakonec se objevil až ve středu, přestože slíbil návrat už v pondělí. Jakmile zaslechla bouchnutí domovních dveří, přispěchala k oknu. Vytahoval kufr z auta a zároveň s někým telefonoval. Neviděla mu do tváře, přesto jí jeho držení těla připadalo cizí.
„Konečně jsi tady!“ vydechla, když vstoupil do bytu. „Tak jsem se těšila. Uvařila jsem boršč a udělala kotlety, jak je máš rád.“
„Hm,“ zamumlal, sundal si kabát a bez objetí jej pověsil na věšák. „Jsem vyčerpaný. Promluvíme si zítra.“
„Zítra?“ nechápala. „Dalibore, děje se něco? Připadáš mi… jiný.“
„Nic se neděje. Potřebuji si odpočinout. Můžu jít do pokoje?“
Zavřel za sebou dveře a ona zůstala stát na chodbě s pocitem, že se jí pod nohama bortí zem. Takhle ji ještě nikdy nepřivítal.
Večeře proběhla v tichu. Dalibor jen bez zájmu posouval jídlo po talíři a odpovídal jednoslovně. Když se snažila mluvit o jeho pracovní cestě, reagoval neurčitým kývnutím.
„Tak hlavně že ses tam měl co dělat,“ nadhodila opatrně. „Byla to velká zakázka?“
„Normální,“ odvětil a odložil příbor. „Terezo, musím ti něco říct.“
Srdce jí prudce kleslo. Tušila, že právě teď přijde to, čeho se celé týdny obávala.
„Měl jsem čas přemýšlet. O nás. O tom, jak žijeme,“ začal a upřeně sledoval stůl. „Mám pocit, že jsme si vzdálení. Jako by z nás byli cizí lidé.“
„Cizí?“ zopakovala ochraptěle. „Co to říkáš?“
„Už mezi námi není to, co bývalo. Fungujeme vedle sebe ze zvyku.“
„Ale jsme rodina! Čtyři desetiletí spolu! Máme děti, vnuka…“
„Právě. Děti jsou dospělé, vnuk vyroste. A my? Máme jen čekat, až zestárneme vedle sebe?“
Do očí se jí nahrnuly slzy. „Ty ses zamiloval do jiné.“
„Nejde o jinou ženu,“ zvedl konečně pohled. „Jen jsem si uvědomil, že jsme vždy byli odlišní.“
„Odlišní? A to ti došlo po čtyřiceti letech?“
„Prosím, nekřič. Zkusme mluvit klidně.“
„Klidně?“ hlas se jí třásl. „Vrátíš se po třech týdnech a řekneš, že jsme si cizí, a já mám zůstat v klidu?“
„Neříkám, že jsme cizí. Říkám, že jsme se jimi stali.“
„To je totéž!“ vzlykla. „Milovali jsme se.“
„Kdysi ano. Teď jsme si jen zvykli.“
„A co je špatného na zvyku?“ otřela si tvář rukávem. „To je přece podstata lásky – když se druhý stane součástí tvého života.“
„Možná pro tebe. Já to cítím jinak.“
„Takže v tom přece jen někdo je,“ vydechla.
„Terezo, proč hned myslíš na jinou ženu?“
„Protože ses vrátil úplně jiný člověk.“