„Takže se chceš rozvést?“ zeptala se po chvíli ticha Tereza Pražáková a upřeně se na něj zadívala.
Dalibor Červený si promnul čelo. „Nevím. Možná bychom si měli dát odstup. Zkusit nějaký čas žít odděleně.“
„Odděleně,“ zopakovala pomalu. „A co pak? Budeš si mezitím vycházet s rozvedenou Michaelou Válekovou?“
„Terezo, proč ji do toho taháš? Vysvětloval jsem ti přece, že—“
„Říkal jsi, že jsi potkal manžele, kteří se mají rádi. Jenže já mám pocit, že jsi nepotkal jen je.“
Na okamžik zaváhal, pak přikývl. „Dobře. Ano, Michaela mi je sympatická. Ale ne tak, jak si myslíš. Nejde o žádné vzplanutí. Prostě je s ní zajímavé mluvit.“
„Zajímavé,“ zopakovala hořce. „A se mnou už si povídat nechceš?“
„My se točíme pořád kolem téhož. Vnouče, práce, doktoři. Každý rozhovor končí stejně.“
„A s ní probíráš co?“
„Knihy. Filmy. Co bychom ještě chtěli zažít. Hodně čte, zajímá se o výstavy, o kulturu vůbec.“
„Aha.“ Vstala a založila si ruce na prsou. „Takže já čtu málo a o nic se nezajímám.“
„Tak jsem to nemyslel.“
„Tak jak jsi to myslel? Že jsem zestárla? Že je čtyřicetiletá žena přitažlivější než sedmapadesátiletá?“
„Věk s tím nemá nic společného.“
„Tak mi konečně řekni, co tedy ano. Co je se mnou špatně?“
„Nic. Ty jsi v pořádku. Jen… už si k sobě nepasujeme.“
„Čtyři desítky let jsme si pasovali, a najednou ne?“ zasmála se bez radosti. „Od té doby, co jsi poznal tu zajímavou Michaelu?“
„Nechceš slyšet, co ti říkám.“
„Naopak. Chci slyšet pravdu.“ Přistoupila k němu blíž. „Dalibore, zamiloval ses do ní?“
„Ne. To ne.“
„Ale líbí se ti.“
Odmlčel se. „A já se ti nelíbím? Jako člověk?“
„Líbíš,“ vydechla. „Jen jinak.“
„Jako matka mých dětí. Jako někdo, s kým jsem prožil půl života.“
„Takže už ne jako žena,“ doplnila tiše.
„Jsi žena. Jen… nejsi moje žena.“
Ta slova ji bodla víc než všechno předtím. „Tak kdo tedy jsem?“
„Samostatná osobnost. Svébytná.“
„Osobnost, která čtyřicet let podřídila všechno tobě,“ odpověděla a hlas se jí zachvěl. „Můj svět se točil kolem tebe. Milovala jsem tě, starala se, plánovala. A ty jsi vedle mě jen plnil povinnost.“
„Terezo, neříkej to takhle.“
„Jak to mám říkat? Mám ti děkovat, že jsi konečně upřímný?“
„Teď jsme oba rozrušení. Měli bychom si o tom promluvit zítra, v klidu.“
„Zítra?“ podívala se na něj nevěřícně. „A co bude jiné?“
„Nic. Jen budeme míň unavení.“
„Já jsem unavená,“ odsekla. „Ty vypadáš, jako by se ti ulevilo.“
„Možná ano,“ přiznal tiše. „Spadl ze mě kámen.“
„Takže jsem pro tebe byla přítěží?“
„Ne přítěží. Jen… to nebyl život, jaký jsem si představoval.“
„A jaký sis představoval?“
„Jiný.“
Posadila se na okraj pohovky. „Kdybys tehdy nejel na tu služební cestu, nepotkal Michaelu ani ty nadšeně zamilované manžele, žil bys dál se mnou?“
„Asi ano.“
„Asi?“ zvedla k němu oči plné bolesti. „Takže si nejsi jistý?“
„Možná by ten rozhovor přišel později. A možná vůbec.“
„To znamená, že bys dokázal dožít vedle mě bez lásky, jen z povinnosti?“
„Dokázal bych to i teď. Pokud bys to chtěla.“
„A co chceš ty?“ zeptala se klidněji, ale o to pevněji.
„Chci zkusit jiný způsob života.“
„Sám?“
„Možná. A možná se setkávat s lidmi, kteří mě inspirují.“
„Třeba s Michaelou?“
„Možná i s ní. Pokud by o to stála.“
Přikývla, jako by si něco v duchu potvrdila. „Takže už jsi rozhodnutý.“
„Neodcházím kvůli jiné ženě,“ namítl. „Odcházím od života, ve kterém necítím to, co bych měl.“
„A ke mně necítíš nic?“
„Cítím. Úctu. Vděčnost. Zvyk.“
„Ale ne lásku,“ dořekla za něj.
„Ne takovou, jaká má být mezi mužem a ženou.“
„A tu chceš hledat jinde?“
„Chci ji cítit. Nezáleží s kým.“
„Záleží,“ pronesla tiše. „A víc, než si myslíš.“
Beze slova odešla do ložnice. Otevřela skříň, vytáhla cestovní tašku a začala z polic brát jeho košile. Jednu po druhé skládala dovnitř, pečlivě, téměř obřadně, jako by tím uzavírala celou jednu kapitolu jejich života.