„Protože ses vrátil úplně jiný člověk,“ pokračovala Tereza Pražáková a hlas se jí zlomil. „Myslíš, že jsem si ničeho nevšimla? Ta nová košile, kterou jsi dřív nenosil. Ten těžký parfém, co z tebe táhne. A telefonáty? Dřív jsi volal každý den. Teď když zavoláš, mluvíš, jako bys byl někde strašně daleko.“
Dalibor Červený si promnul spánky. „Jen jsem si pár věcí ujasnil.“
„Jakých věcí?“ vyhrkla. „Že ženská, která tě čtyřicet let milovala, už pro tebe nemá cenu?“
„Takhle to nestav.“ Povzdechl si. „Došlo mi, že si oba zasloužíme víc.“
„Víc?“ opakovala dutě a sesunula se na židli, protože se jí podlomila kolena. „Co může být víc než rodina? Naše děti? Náš vnuk?“
„Nevím přesně co. Ale to, co mezi námi zůstalo teď, mi nepřipadá jako skutečný život.“
„Tobě možná ne,“ namítla tiše. „Pro mě je to všechno. Každý den čekám, až přijdeš z práce. Vařím tvoje oblíbená jídla. Mám radost, když se usměješ. A když tě něco trápí, bolí to i mě.“
„Jenže já to tak nemám,“ odpověděl klidně, skoro bezbarvě. „Když se něco děje tobě, nesvírá mě to automaticky. Musím se nutit, abych se ptal, abych se zajímal. A tak by to přece být nemělo.“
Tereza na něj nevěřícně zírala. „Ty se musíš nutit, abys prožíval můj život se mnou?“
„Snažím se. Ale nejde to samo.“
„A jak by to tedy mělo vypadat po čtyřech desetiletích manželství?“ setřela si slzy hřbetem ruky. „Povídej mi, jak si to představuješ.“
Chvíli mlčel. „Měli bychom si mít pořád co říct. Těšit se na rozhovor. Chtít sdílet plány, myšlenky…“
„Jenže ty už dávno nechceš.“
„Ne,“ přiznal bez obalu.
„Tak proč jsi mlčel celé roky? Proč jsi předstíral, že je všechno v pořádku?“
„Protože jsem si myslel, že je to normální. Že takhle to po letech chodí.“
„A teď sis usmyslel, že ne?“
„Potkal jsem lidi, kteří jsou spolu přes třicet let a pořád jim to mezi nimi jiskří. Pořád jsou si blízcí. Uvědomil jsem si, že my to tak nemáme.“
„Potkal jsi lidi,“ zopakovala pomalu. „Kde? Na té služební cestě?“
Přikývl. „Kolegyně Michaela Váleková mě seznámila s jedním manželským párem. Jsou spolu pětatřicet let a je na nich vidět, že se opravdu milují. Ne že si jen zvykli – ale že chtějí být spolu.“
„Michaela,“ vyslovila to jméno pomalu. „A kolik je té Michaele let?“
„Co na tom záleží?“
„Aha.“ V hrudi ji bodlo. „Takže problém není v tom, že jsme si odcizili. Problém je, že se objevila rozvedená třiačtyřicetiletá Michaela.“
„Terezo, s ní to nesouvisí.“
„A s čím tedy? S tím, že ses po čtyřiceti letech rozhodl, že tě nezajímám?“
„Neřekl jsem, že mě nezajímáš.“
„Řekl jsi, že jsme si cizí. Že mezi námi nic není. Že se musíš nutit, abys byl součástí mého světa. Co jiného to znamená?“
„Znamená to, že se k sobě možná nikdy úplně nehodili. Že jsme si to tehdy neuvědomili.“
„Nikdy?“ vstala a přešla k oknu. „Čtyřicet let jsme se k sobě nehodili? Slyšíš se vůbec? Mažeš tím celý náš život.“
„Nemažu. Jen říkám, že jsme se mohli mýlit.“
„Kdy? Když jsme si řekli ano? Když se narodily děti? Když jsme spláceli byt? Když jsme hlídali vnuka?“ otočila se k němu.
„Nevím. Možná už na začátku.“
„Takže naše svatba byla omyl?“ opakovala prázdně. „A děti? I ty jsou omyl?“
„Děti jsou to nejlepší, co nás potkalo,“ řekl rychle.
„Nás?“ zvedla obočí. „Nebo mě?“
„Nás,“ zopakoval tiše. „Ale to ještě neznamená, že musíme zůstat spolu jen kvůli nim.“
„Tak kvůli čemu tedy?“ vydechla. „Kvůli lásce? Tu jsi přece prohlásil za pryč.“
„Láska… ta asi vyhasla. Zůstala náklonnost, společné vzpomínky, zvyk.“
„A to ti nestačí? Co vlastně hledáš? Motýly v břiše? V šedesáti?“
„Nejde o vášeň,“ zavrtěl hlavou. „Jde o chuť být s někým, ne pocit povinnosti.“
„Ty cítíš povinnost být se mnou?“ sedla si na parapet, jako by jí došly síly. „Jak dlouho?“
Dlouho se díval do země. „Deset let. Možná patnáct.“
„Patnáct let jsi vedle mě žil jen ze setrvačnosti?“
„Netrápil jsem se. Prostě jsem pokračoval. Den za dnem.“
Tereza ho pozorovala s výrazem, jako by ho viděla poprvé. „A já si celou dobu myslela, že jsme šťastní. Že máme pevnou, dobrou rodinu.“
„Rodina je v pořádku,“ odpověděl pomalu. „Ale to ještě neznamená, že musíme dál zůstávat spolu jen proto, že jsme si kdysi slíbili být spolu navždy.“