— Karolíno Starýová, vnímáš vůbec, co ti říkám? — ozval se Tomáš Blažek tónem, jakým se mluví na někoho, kdo podle něj nechápe ani základní věci. — Už mě nebaví to opakovat pořád dokola. Kolikrát ti to mám ještě vysvětlovat?
Stála u šatní skříně a bezmyšlenkovitě přerovnávala věci na horní polici. Hledala starou kabelku — černou, s odřeným popruhem, který už něco pamatoval. Nakonec ji nahmátla, stáhla dolů a položila na postel. Tomáš si toho ani nevšiml.
— Ukliď v mámině pokoji, je tam příšerný nepořádek! — vyhrkl, aniž by zvedl oči od tabletu. — Zítra přijede a tady není jako obvykle nic připravené.
Karolína položila kabelku na přehoz a otevřela noční stolek. Žádost o rozvod tam ležela už sedm dní, pečlivě přeložená na třetiny, zastrčená mezi staré účtenky a návod k multifunkčnímu hrnci. Vytáhla ji a přejela po ní dlaní, aby narovnala pomačkané okraje.
— Posloucháš mě vůbec? — odtrhl se Tomáš konečně od obrazovky a zamračil se. — Co tam pořád hledáš?
— Poslouchám, — odpověděla klidně. Papír tiše zmizel v útrobách kabelky.
Před pěti lety byla přesvědčená, že si bere muže, který pro ni bude jistotou. Tomáš ji tehdy skutečně nosil na rukou — jednou ji dokonce přenesl přes kaluž před domem, aby si nenamočila boty. Přinášel květiny bez zvláštní příležitosti, klidně uprostřed týdne. Smál se jejím vtipům, i těm nepovedeným. Dnes se usmíval už jen na videa v telefonu a místo kytic jí domů nosil výčitky a seznam jejích údajných chyb.
Dagmar Kučeraová, jeho matka, vstoupila do jejich domácnosti před rokem, když prodala svůj byt. „Jen na přechodnou dobu,“ ujišťovala je. „Než narazím na něco vhodného.“ Jenže vhodné bydlení se stále neobjevilo. Zato důvodů ke kritice přibývalo: polévka prý byla řídká, podlaha špatně vytřená, květiny na parapetu uvadlé.
— Dneska přijdu pozdě, — oznámil Tomáš, když si bral sako. — Mám schůzku s klienty. Tak ten pokoj dej do pořádku sama, jako vždycky.
Přikývla. Odešel bez jediného rozloučení.
Karolína dosedla na okraj postele a položila ruce na stehna. V pokoji tchyně byl skutečně chaos — jenže ten nevznikl její vinou. Dagmar měla zvláštní zvyk rozkládat své věci po všech dostupných plochách: časopisy, kosmetiku, tašky s látkami, z nichž se údajně chystala šít. Před třemi dny tam Karolína uklízela. A teď mohla začít znovu.
Telefon jí zavibroval. Andrea Tesařová.
„Karolínko, jak se máš? Dlouho jsme se neviděly. Co sobota? Mohly bychom se sejít, ráda bych s tebou něco probrala.“
Andrea, mladší sestra jejího otce, se po jeho smrti stala rodinným hlasem rozumu. Uměla naslouchat bez přerušování a její rady dávaly smysl. Naposledy se viděly na narozeninách babičky Marie Čermákové před měsícem. Tehdy se Karolína ještě usmívala a předstírala, že je všechno v pořádku.
„V sobotu přijedu,“ odepsala stručně.
Vzala hadr a zamířila do pokoje tchyně. Dveře zaskřípaly. Na stole se kupily papíry, na posteli leželo rozházené oblečení, na podlaze stály tři páry bot. Začala od země — boty uklidila do krabic a zasunula do skříně. Potom se pustila do stolu.
Mezi dokumenty zahlédla zvláštní obálku. Byla pevná, krémové barvy, bez jediného nápisu. Když ji otočila, uvnitř cosi zašustilo. Opatrně nahlédla dovnitř. Bankovky. Svázané gumičkou. A nebylo jich málo. Zamračila se. Odkud by Dagmar takovou hotovost měla? Důchod měla obyčejný, peníze z prodeje bytu prý investovala.
Vrátila obálku přesně tam, kde ji našla, ale nepříjemný pocit zůstal.
Večer se Tomáš vrátil a zamířil rovnou do kuchyně, aniž by se zastavil v ložnici.
— Máma přijede zítra v osm ráno, — oznámil mezi řečí, když vytahoval z lednice zbytky večeře. — Půjdeš jí naproti na nádraží.
— Zítra mám práci, — připomněla mu.
— Tak si vezmi volno. Je to přece moje matka.
— Právě proto bys ji měl vyzvednout ty.
Ztuhl. Pomalu se k ní otočil.
— Co si to dovoluješ?
Dřív by sklopila oči. Dřív by bez řečí požádala o volno a šla na nádraží s úsměvem. Jenže dnes ležela v černé kabelce žádost o rozvod a v ní se cosi definitivně zlomilo.
— Nedovoluji si nic, — odpověděla vyrovnaně. — Jen říkám, že svou matku můžeš přivítat sám.
Tomáš na ni zíral, jako by ji viděl poprvé, a v jeho pohledu se mísilo překvapení s rostoucím vztekem.