— To si ze mě děláš legraci? Ty se bouříš? Po tom všem, co jsem pro tebe udělal?
Karolína by se ho mohla klidně zeptat, co konkrétně má na mysli. Co přesně pro ni za poslední rok udělal? Snad jen to, že dovolil své matce zabrat jejich byt, jako by šlo o její druhou domácnost. Nebo to, že ji přestal vnímat úplně?
Nic z toho ale nevyslovila. Místo hádky sáhla po telefonu a napsala Andree Tesařové: „Můžu k tobě zítra přijet? Je to naléhavé, potřebuju si promluvit.“
Odpověď přišla téměř okamžitě. „Samozřejmě. Přijeď. Budu čekat.“
Karolína krátce pohlédla na Tomáše. Seděl u stolu, bez zájmu cosi ukusoval a očima byl přikovaný k displeji. Ani se na ni nepodíval.
— Zítra po práci odjedu na pár dní, — oznámila klidně.
— Kam? — zamumlal nepřítomně.
— Za tetou.
— Hm. Dobře.
Tím to pro něj skončilo. Žádná otázka navíc, žádný zájem. Bylo mu to jedno.
Tu noc nezamhouřila oka. Ležela na zádech a zírala do stropu, zatímco si v hlavě skládala další kroky. Ráno práce, večer odjezd k Andree. Musí jí všechno říct. Ukázat žádost o rozvod. Probrat, co dál. A také vyřešit tu obálku s penězi od Dagmar Kučeraové. Instinkt jí napovídal, že to nebude jen nevinná „výpomoc“.
Dagmar Kučeraová dorazila přesně v osm. Tomáš ji nakonec skutečně jel vyzvednout sám — Karolína už byla v kanceláři. Když se večer vrátila domů, tchyně seděla v kuchyni, popíjela čaj a na talířku ležely sušenky, které si evidentně koupila cestou. Vlastní zásoby. Jako vždy.
— Ale, Karolínko, — protáhla, sotva k ní zvedla oči. — Právě včas. Tomáš říkal, že se někam chystáš. K tetě, že?
Karolína jen přikývla a otevřela lednici.
— To je dobře, — pokračovala Dagmar a usrkla z hrnku. — Trochu si odpočineš. Poslední dobou jsi nějaká pobledlá, přecitlivělá. Tomáš si o tebe dělá starosti.
„Dělá starosti,“ zopakovala si v duchu ironicky. Tomáš by si sotva všiml, kdyby si obarvila vlasy na modro.
— Nezdržím se dlouho, — pronesla a vytáhla jogurt.
— Víš, miláčku, — hlas tchyně změkl, skoro zněl starostlivě, — s Tomášem jsme si o tobě povídali. Napadlo nás, jestli bys neměla zajít k lékaři. Třeba k psychologovi. Nebo aspoň k praktickému. Vyčerpání a stres nejsou maličkost. Přijde mi, že poslední dobou nejsi sama sebou.
Karolína pomalu zavřela dveře lednice.
— Jsem v pořádku.
— Jistě, jistě, — přikyvovala Dagmar horlivě. — Jen máme obavy. Mluvila jsem nedávno se sousedkou Jaroslavou Moudrýovou, pracovala roky jako zdravotní sestra. Říkala, že mladé ženy dnes často trpí nervovým přetížením. Práce, domácnost… A člověk si ani nevšimne, jak začne reagovat přehnaně.
— Přehnaně? — zopakovala Karolína tiše.
— No ano. Podrážděnost, výbuchy, neúcta. Někdy i agresivita. Nebo naopak úplné stažení do sebe. — Tchyně se na okamžik odmlčela a upřeně se na ni zadívala. — Tomáš si všiml, že s ním mluvíš poslední dobou dost ostře.
Tehdy jí to došlo. Každé slovo bylo promyšlené. Připravený scénář. Základ pro něco mnohem většího.
— Jsem unavená, — odpověděla vyrovnaně. — Půjdu si sbalit věci.
V ložnici vytáhla cestovní tašku a ještě jednou zkontrolovala obsah kabelky. Občanka, platební karta, žádost o rozvod. Telefon jí zavibroval. Andrea: „Těším se na tebe. Udělám večeři.“
Kolem jedenácté se Tomáš vrátil z práce. Karolína ležela v posteli a předstírala spánek. Z kuchyně se ozýval tlumený rozhovor. Nezřetelné věty, ale některá slova pronikla až k ní.
— …už si dovoluje příliš…
— …musíme postupovat opatrně…
— …znám spolehlivého právníka…
Ztuhla. Právníka? Na co?
— …kdyby došlo na rozvod, byt zůstane tobě, všechno jsem si ověřila…
— …hlavně aby to nepodala první…
Srdce se jí prudce rozbušilo. Tiše vstala a přiblížila se ke dveřím. Nechala je pootevřené jen na škvíru.
— Mami, myslíš, že to vyjde? — Tomášův hlas zněl nejistě.
— Bezpochyby, — odpověděla Dagmar klidně, téměř profesionálně. — Dvacet let jsem pracovala v právu, nezapomněl jsi? Musíme vytvořit správný obraz. Začneš si zapisovat její projevy. Výstřelky, podrážděnost, cokoli, co bude působit nestandardně. Já to dosvědčím. A pokud podá žádost o rozvod, podáme protižalobu. Uvedeme psychickou nestabilitu a možné riziko. Soud k tomu přihlédne.