— Soud přihlédne i k tomu, že je váš manžel dlouhodobě pod vlivem své matky a že se možná zaplétá do pochybných obchodů, — dodala Petra Bednářová klidně.
V neděli večer se Karolína Starýová vrátila do bytu. Tomáš Blažek na ni čekal v předsíni, tvář měl neprostupnou, téměř kamennou.
„Kdes byla?“ zeptal se bez pozdravu.
„Psala jsem ti. U Andrey Tesařové,“ odpověděla vyrovnaně.
„Celý víkend?“ zúžil oči. „Nebo jsi trávila čas úplně jinde?“
Poznala tu hru okamžitě. Snaha vyvést ji z míry.
„Klidně jí zavolej,“ pokrčila rameny.
Z kuchyně vyšla Dagmar Kučeraová a otírala si ruce do utěrky. „Karolínko, říkaly jsme si, že by sis možná potřebovala odpočinout. Vzít si dovolenou, někam odjet. O domácnost se zatím postarám.“
Postarám se. Karolína si v duchu hořce odfrkla. Chtějí ji vytlačit z vlastního domova.
„Děkuji, ale nikam jet nepotřebuji,“ pronesla pevně. „Tomáši, musíme si promluvit.“
Z kabelky vytáhla obálku. Ne tu, kterou objevila v pokoji tchyně — tu si vyfotila a vrátila zpět. Tohle byly čerstvé dokumenty se soudním razítkem.
„Podala jsem návrh na rozvod,“ oznámila bez zaváhání a položila kopii na stůl. „Majetek se rozdělí podle zákona. Byt jsme koupili během manželství, hypotéku jsme spláceli společně. Mám uložené všechny doklady o platbách.“
Tomáš zbledl. Dagmar zůstala stát s utěrkou v rukou, jako by zkameněla.
„Ty ses zbláznila?“ vydechl.
„A ještě něco,“ pokračovala Karolína a podívala se tchyni přímo do očí. „V pátek jsem slyšela váš rozhovor. O advokátovi, o tom, že ze mě chcete udělat psychicky labilní osobu, abyste mě připravili o byt. Nahrála jsem si to. Záznam už má moje právnička.“
Dagmar otevřela ústa, ale Karolína ji nepustila ke slovu.
„Zjišťovala jsem si také informace o vašich aktivitách. Nezdaněné pronájmy, fiktivní přihlašování nájemníků za úplatu. Existují svědci i podklady. Pokud se mě pokusíte u soudu poškodit, všechny materiály poputují na finanční úřad i policii.“
Do místnosti se sneslo ticho tak husté, že by se dalo krájet.
„Ty vydíráš moji mámu?“ našel konečně hlas Tomáš.
„Nevydírám. Bráním se,“ odpověděla klidně. „Chtěli jste bojovat nečistě. Já nabízím jiné řešení: rozvod bez zbytečných scén, spravedlivé rozdělení majetku, žádné další útoky. Každý dostane svou polovinu. A Dagmar Kučeraová se do měsíce odstěhuje.“
„A kam asi?“ vyjela tchyně.
„To už je na vás. Z peněz, které jste získala svými machinacemi, si jistě něco pronajmete. Nebo vás Tomáš vezme k sobě, až obdrží svůj podíl z prodeje.“
Karolína se otočila, vešla do ložnice a vzala si tašku, kterou měla už připravenou. Ve dveřích se ještě zastavila.
„Do vyřízení rozvodu tady bydlet nebudu. Zůstanu u Andrey. Veškeré dokumenty k bytu i finance předejte přes advokátku. Kontakt máte — už vám volala.“
Za tři měsíce bylo vše uzavřeno. Manželství oficiálně skončilo, byt se prodal a částka se rozdělila rovným dílem. Karolína použila svou polovinu jako základ na malý byt v novostavbě na okraji města. Byl světlý, s velkými okny a výhledem na řeku.
Andrea Tesařová jí pomohla s úpravami interiéru, Marie Čermáková uháčkovala lehké krajkové záclony. Na parapet přibyly květiny, na stěnách se objevily fotografie z cest, které kdysi plánovala, ale nikdy je s Tomášem neuskutečnila.
Změnila i zaměstnání. Přešla do menšího designového studia, kde si vážili jejích nápadů a nepovažovali přesčasy za samozřejmost. Večer začala chodit na kurz italštiny — prostě proto, že chtěla. Protože si to mohla dovolit.
Jedno zasněžené odpoledne seděla na nové pohovce, popíjela kávu a sledovala, jak se město noří do šera. Telefon krátce zavibroval. Zpráva od kolegy: „Zítra máme schůzku s novým klientem. Počítáme s tvými návrhy.“
Usmála se. Její návrhy. Její volby. Její budoucnost.
Vzpomněla si na okamžik, kdy tehdy vytahovala ze skříně starou černou kabelku a měla pocit, že skáče do neznáma. Ve skutečnosti jen vykročila správným směrem.
V kuchyni začal pískat varná konvice. Nalila si další kávu, z lednice vytáhla croissant, zabalila se do měkké deky a znovu se usadila k oknu.
Byt byl tichý, prosycený klidem a teplem. A ten klid patřil jen jí. Její prostor. Její pravidla. Její život, do kterého už nikdo neměl právo zasahovat.