Karolína Čermáková nikdy nepatřila k ženám, které sní o naleštěné rodinné idyle z katalogu: sladěné svetry, fotografie u krbu a úsměvy od ucha k uchu. Když jí bylo deset, otec odešel, a ona si brzy osvojila střízlivý pohled na svět – pohádky se nekonají, jistoty se budují prací, rozumem a trpělivostí. Dítě chtěla až po třicítce. Až bude mít vlastní byt, pevné zázemí, stabilní příjem a pocit bezpečí. Kariéra se jí rozvíjela slibně a její plány měly jasné obrysy.
Její manžel Radim Blažek to však viděl jinak. Jakmile si všiml, že jeho kamarádi postupně oznamují narození potomků, začalo ho to znervózňovat. Téma dítěte otevíral čím dál častěji.
„Chci syna,“ prohlásil jednou rozhodně.
„Taky ho chci. Ale ne hned,“ odpověděla klidně.
„Já ano. Teď je správný čas. Jsem připravený.“
„Nemyslím si.“
„Podceňuješ mě. V práci postupuju, máme dům. Zvládnu to.“
„Musíme si to promyslet,“ namítla.
„Co je na tom k přemýšlení? Už si z nás dělají legraci. Pět let spolu a pořád nic.“
Mluvil naléhavě, skoro jako by závodil s vlastním okolím. A když se na testu nečekaně objevily dvě čárky, Karolína ustoupila.
„Dobře. Tak tedy začíná nová etapa. Budeme rodiče.“
„Skvělé! Budu ten nejlepší táta!“ zasmál se Radim a roztočil ji v náručí.
Zpočátku to působilo téměř dokonale. Radim si roli nastávajícího otce užíval naplno – sdílel nadšené příspěvky o přípravách na rodičovství, studoval články o výchově, debatoval s přáteli o dětské psychologii, vymýšlel jména a s nadšením plánoval budoucnost, která se zdála být zalitá světlem.