Radim na ni nechápavě zíral.
„Prosím?“ vydechl.
„Nedokážu zůstat s někým, kdo mě neustále shazuje,“ odpověděla klidně, ale pevně.
Teprve tehdy mu došlo, že by ji mohl skutečně ztratit. Ne kvůli lásce – spíš ho vyděsila představa, co tomu řeknou známí. Jak bude vypadat? Přiběhl s kyticí, bonboniérou, sliboval, že se změní, že to byly jen hloupé řeči. Několik týdnů se opravdu snažil. Jenže staré návyky se vrátily rychleji než jeho výčitky.
Na svatbě jejich přátel to znovu přehnal. Po pár sklenkách se rozesmál a pronesl dost nahlas:
„Hlavně opatrně, až si Karolína sedne, ať nepraskne židle!“
Smích ztuhl v půli dechu. Tentokrát se však nenechala zahanbit.
„Promiň,“ usmála se sladce, „ale než budeš poučovat mě o postavě, podívej se na ten svůj pivní sud.“
Hosté vyprskli smíchy, tentokrát na jeho účet. Zčervenal, ale brzdu už nenašel.
Vyvrcholení přišlo s dortem. Když číšník rozdával talířky, Radim jí jeden vytrhl z ruky.
„Mně dejte dva kusy. Ona sladké nesmí. Doma jí říkám Soudku!“ zahalekal.
Odpovědí mu bylo trapné ticho.
Karolína se na něj podívala vyrovnaně. „Víš, myslela jsem si, že být soudkem je nejhorší. Pak jsem si ale uvědomila, že ještě horší je žít s odpadkovým košem.“ Zvedla sklenku. „Novomanželům přeju plný dům štěstí. A já se právě zbavuju zbytečného balastu. Radime, končíme.“ Popadla svatební kytici a zamířila ke dveřím.
Sál propukl v potlesk. Radim zbledl a vyběhl za ní, jenže už byla pryč.
Když se později vrátil domů, čekaly ho poloprázdné skříně. Žádný dopis, žádné vysvětlení. Ráno mu přišlo oznámení o zahájení rozvodu.
Dítě zapsala na jeho jméno a vyřídila alimenty. Začala znovu – nebylo to lehké, ale po boku jí roste dcera, která naštěstí po otci nezdědila vůbec nic.