„Kristýno, potřeboval bych s tebou něco probrat…“ Radim Kolář postával ve dveřích kuchyně, nervózně si přehazoval klíče z ruky do ruky a vyhýbal se jejímu pohledu. „Máma bude mít brzy narozeniny. Šedesátiny. A chystá velkou oslavu… Jenže její byt je malý.“
Kovové klíče cinkly o kuchyňskou linku až příliš hlasitě. Kristýna Malíková právě skládala nádobí do myčky, z horké páry se jí zamlžily brýle. Zavřela dvířka, pomalu se narovnala a otočila se k němu. Ten pomalý pohyb naznačoval, že už tuší, kam to směřuje — a že ji to nepotěší.
„A co z toho plyne?“ zeptala se klidně.
Radim otevřel lednici a bezcílně v ní přehraboval obsah, přestože dobře věděl, že tam kromě včerejších karbanátků a prošlého jogurtu nic zajímavého není.
„Máma se ptala, jestli bychom u nás nemohli někoho ubytovat. Simonu Křížovou s holkami, Boženu Doležalovou… dohromady tak pět nebo šest lidí. Jen na víkend.“
Vyhrkl to najednou, jako by chtěl mít nepříjemnou část za sebou, a zabouchl lednici. Opřel se o ni zády a těkal očima po místnosti.
Kristýna si v duchu povzdechla. Simonu znala až příliš dobře. Jednou tu byla přes svátky a její dospívající dcery obrátily byt vzhůru nohama. A Božena Doležalová? Ta si pustí televizi tak nahlas, že vibrují stěny, a stejně neslyší vlastní slovo.
„Radime, to myslíš vážně?“ Její hlas zůstal tichý, ale zněl chladněji než předtím. „Za týden odevzdávám zásadní projekt. Budu pracovat z domova. A ty mi sem chceš nastěhovat půlku příbuzenstva?“
Radimův obličej ztuhl. Dotklo se ho to.
„Jde o máminy šedesátiny! To mám jako syn sedět stranou a nepomoct?“
„A já mám jako tvoje žena nést všechny následky?“ založila si ruce na prsou. „Když se rozhodla pro velkolepou oslavu, měla si taky promyslet, kde hosté přespí. Od toho existují hotely.“
„Hotely? Prosím tě! To je přece rodina.“
„Rodina?“ pousmála se trpce. „Ta samá rodina, která si minulý měsíc ani nevzpomněla na moje narozeniny? To je opravdu dojemné.“
Radim přešel ke stolu a zapřel se o něj dlaněmi, napjatý jako struna.
„Dost. Máma už s tím počítá. Řekl jsem jí, že přijedou v pátek. Tečka.“
V Kristýně jako by něco cvaklo. Takže takhle. Rozhodnutí padlo bez ní. Bez jediné otázky. Najednou se na něj podívala jinýma očima. Ne jako na muže, se kterým strávila pět let, ale jako na někoho cizího, kdo jí právě jasně ukázal, že její názor nemá žádnou váhu.
„Rozumím,“ pronesla tiše.
Radim si její klid vyložil jako souhlas. Dokonce se mu ulevilo.
„Vidíš? Není třeba se kvůli hloupostem hádat.“
Odešel do obýváku a zapnul televizi. Kristýna zůstala stát uprostřed kuchyně a přemýšlela. Už bez emocí. Chladně. Takže on rozhoduje a ona se přizpůsobí? To sotva.
Večer vešla do obýváku. Radim ležel rozvalený na gauči a přepínal programy, spokojený sám se sebou.
Kristýna otevřela skříň a vytáhla sadu ložního prádla.
„To je dobře, že už chystáš spaní,“ poznamenal vesele. „V pracovně je rozkládací gauč, tam se vejdou dva—“
„Tohle je pro tebe,“ přerušila ho.
Posadil se. „Jak pro mě?“
„Budeš spát v pracovně. Když jsi všechno domluvil bez mé účasti, postarej se i o zbytek. O hosty, jídlo, úklid. Já se toho účastnit nehodlám.“
Zůstal na ni zírat. „To snad nemyslíš vážně. Jsme přece manželé.“
Podívala se na něj tak dlouze, až mu přeběhl mráz po zádech.
„Byli jsme. Do chvíle, než ses rozhodl, že můj názor není podstatný. Víš, co jsi právě předvedl? Ne chování muže, který si stojí za slovem. Ale syna, který se bojí zklamat vlastní matku víc než zranit svou ženu.“