Simona se mezitím úplně nadchla a už si malovala budoucnost v těch nejrůžovějších barvách.
„No to by bylo něco úžasného! Libuše Matoušková by se konečně dočkala vnoučete! Pořád o tom mluví, jak se nemůže dožít…“
Radim měl pocit, že se mu pod nohama otevírá zem. Takhle si to tedy nepředstavoval. Všechno se zvrhlo během jediného večera a nabralo směr, který nedokázal zastavit.
Po večeři se Simona rozvalila v obýváku k televizi a pustila si svůj oblíbený seriál. Božena Doležalová si přisedla a bez váhání zesílila zvuk skoro na maximum. Byt se naplnil dramatickými výkřiky herců. Dívky mezitím pobíhaly z místnosti do místnosti, otevíraly skříňky a šuplíky, něco hledaly a všechno si mezi sebou hlasitě komentovaly.
„Strejdo Radime, jaké je heslo na Wi‑Fi?“
„Strejdo, můžu si půjčit notebook?“
„A co bude ráno k snídani?“
Otázky na něj létaly ze všech stran. Kolem desáté večer byl úplně vyčerpaný. Seděl sám v kuchyni, lokty opřené o stůl, obličej schovaný v dlaních. Hlavou mu běžela jediná věta: Co jsem to udělal? Jak jsem tohle mohl dopustit?
Dveře ložnice se tiše pootevřely. Kristýna Malíková vyšla ven. Byla nezvykle bledá a v ruce svírala desky s papíry. Beze slova prošla kolem něj směrem k předsíni.
Radim vyskočil. „Kam jdeš?“
„K Tereze Bartošové. Přespím u ní. A zítra taky. Potřebuju v klidu dodělat projekt.“
„Kristýno, počkej přece…“
Už si nazouvala boty. Rychlé, rozhodné pohyby, bez zaváhání.
„Prosím tě, neodcházej. Můžeme si promluvit.“
Narovnala se a zadívala se na něj tak dlouze, až mu z toho pohledu zatrnulo. V očích neměla vztek. Spíš zklamání.
„Víš, myslela jsem, že zavoláš mámě. Že jí řekneš, že to teď nejde. Že máme něco důležitého. Čekala jsem, že si vybereš nás. Naši rodinu. Ty sis ale vybral. Jenže ne mě.“
Otočila se, otevřela dveře a tiše za sebou zavřela.
Radim zůstal stát v předsíni a poslouchal, jak její kroky na chodbě postupně mizí. Z obýváku se mezitím ozvalo:
„Radime! Pojď se dívat! Tohle je nejlepší díl!“
Zavřel oči. V tu chvíli to věděl naprosto jistě. Něco se nenávratně zlomilo. Kristýna se nevrátí do bytu plného cizích lidí. Nevrátí se k muži, který ji nedokázal postavit na první místo.
Promiň, mami, pomyslel si hořce a zamířil do obýváku. Co jiného mu zbývalo? Dohrát tu frašku až do konce. Usmívat se, přikyvovat, tvářit se jako dokonalý syn a pohostinný hostitel.
Někde venku mezitím jeho žena – vlastně už téměř bývalá žena – projížděla nočním městem a přemýšlela, jak si zařídit nový život. Možná už uvažovala o právníkovi. O podnájmu. O začátku bez něj.
Televize burácela. Simona nadšeně vzdychala nad dějem. Božena podřimovala a tiše pochrupovala. Dívky si šeptaly a smály se.
Cizí lidé v jeho vlastním bytě. Neměli tušení, že právě byli svědky konce jedné malé, ale skutečné rodiny. Rodiny, která narazila na oslavu matčiných narozenin a na synovu neschopnost říct „ne“.
Radim klesl do křesla a bezmyšlenkovitě sledoval obrazovku. Na ní si krásní lidé vyznávali lásku, podváděli se, odpouštěli si. V seriálu se všechno nakonec vyřeší. V životě ne.
V jeho životě zůstalo prázdno. On, hosté jeho matky, rozkládací gauč a pocit naprostého selhání.
Na hodinách bylo půl jedenácté. Do maminčiných narozenin zbývaly dva dny. Oslava, která ho stála manželství.
Stálo to za to? zeptal se v duchu.
Odpověď nepřišla. Jen pravidelné tikání hodin a tiché chrápání Boženy. A ta tíživá, zvonivá prázdnota v hrudi, kde ještě nedávno bylo něco živého.
Zítra bude nový den. Bude se muset usmívat, poslouchat plány na oslavu, tvářit se, že je všechno v pořádku.
Kristýna ale začne znovu. Bez něj. A on jí to nemohl mít za zlé. Měla pravdu. Ve všem.
Zničil to sám. Ze strachu, aby nebyl špatným synem. Kvůli falešnému pocitu povinnosti.
A zůstal stát na místě. Sám.