Radim jen bezmocně otevřel ústa.
„Já jsem přece nechtěl… To jen máma…“
„Právě. Zase tvoje máma,“ skočila mu do řeči Kristýna Malíková tiše, ale s naprostou jistotou. „Vždycky je to o ní. A kde jsem v tom všem já? Má vůbec nějaké místo?“
Zůstal stát bez odpovědi. Protože žádná neexistovala. Až teď si musel přiznat, že v jeho vlastním uspořádání světa nestála jeho žena po jeho boku. Nebyla středem. Byla odsunutá stranou.
„Běž se najíst. Já půjdu do ložnice.“
Odešla a zavřela za sebou dveře. Krabička se zákusky zůstala ležet netknutá na stole. Radim na ni zíral a v hlavě mu vířila jediná otázka – kdy se to celé pokazilo? Vždyť donedávna bylo všechno klidné. Žádné velké hádky, žádné drama. A teď? Stačila jedna situace a všechno se rozpadá.
Jenže to nebyla maličkost. Byl to okamžik, kdy spadly iluze a oba se uviděli bez příkras. A to, co spatřili, nebylo příjemné.
Tu noc Radim oka nezamhouřil. Převaloval se na tvrdém gauči v pracovně a přemýšlel. Ráno musí zavolat mámě. Něco si vymyslet. Třeba že Kristýna onemocněla. Nebo že začali s rekonstrukcí. Cokoli, co by návštěvu odsunulo. Hlavně aby…
Jenže telefon zazvonil dřív, než se k tomu odhodlal.
„Radimku, zlatíčko!“ ozval se nadšený hlas Libuše Matouškové. „Jak jste na tom? Už chystáte byt? Simona Křížová je úplně nadšená, že u vás pár dní pobude! A Božena Doležalová ožila, konečně přijde mezi lidi, poslední dobou je jí tak smutno…“
A pak se proud slov nedal zastavit. Menu na oslavu, seznam hostů, nové šaty, které si pořídila. Radim poslouchal a cítil, jak se mu svírá hrdlo. Zrušit to teď? Když zní tak šťastně?
„Mami, všechno bude v pořádku,“ dostal ze sebe nakonec.
„To ráda slyším! Pozdravuj Kristýnku. Ať si nedělá starosti, my nejsme nároční. Hlavně že budeme spolu!“
Spolu. Radim se hořce pousmál a podíval se na zavřené dveře ložnice.
Pátek přišel až příliš rychle. V práci si vyjednal dřívější odchod, aby stihl všechno připravit. Kristýna se od rána nehnula z ložnice, seděla u notebooku a vycházela jen pro čaj.
„Přijedou kolem šesté,“ oznámil přes dveře.
„Dobře,“ odpověděla stručně.
Tím jejich komunikace skončila.
Radim pobíhal po bytě jako splašený. Vysál, rozložil gauč v pracovně, sháněl deky a polštáře. V kuchyni připravil jednoduchou večeři. Ruce se mu třásly napětím. Jak tohle zvládne? Co bude říkat?
Přesně v šest zazvonil zvonek. Lekl se tak, až sebou trhl. Otevřel.
Na prahu stála Simona Křížová – hlasitá, energická, obtěžkaná třemi kufry. Za ní její dvě dcery, rozesmáté a neposedné.
„Radímku! Kde máš Kristýnku? Nikde ji nevidím!“
„Má práci. Hoří jí termín.“
„Chudinka! Neboj, budeme potichu.“
Radim v duchu obrátil oči v sloup, když děvčata už běhala po chodbě.
Vzápětí dorazila i Božena Doležalová. Opírala se o hůl a nesla látkový uzel.
„COŽE? KDE JE KRISTÝNA?“ zahřměla po celém domě.
„Pracuje!“ zavolal Radim.
„CO PRACUJE?“
A kolotoč se roztočil. Simona se zabydlela v obýváku, vybalila věci a zapnula televizi. Dcery obsadily pracovnu a okamžitě se ponořily do telefonů. Božena si na kuchyňském stole rozložila léky a krabičky.
Radim přecházel mezi místnostmi a snažil se všechny usadit. Z ložnice se však neozývalo nic. Jako by byla prázdná.
Když konečně zval ke stolu, byl vyčerpaný. Simona štěbetala bez přestání.
„Pamatuješ, Radímku, jak jsi k nám jezdil na prázdniny? To byl ale rošťák! A dneska? Hlavu rodiny z tebe máme! Kristýna má štěstí.“
Radim jen krátce pohlédl ke dveřím ložnice.
„A PROČ KRISTÝNA NEJÍ?“ zaburácela Božena.
„Nemá hlad,“ zamumlal.
„CO? KDO HLADOVÍ?“
Dívky se rozesmály. Simona si náhle zakryla ústa.
„Počkej… a není náhodou… víš… těhotná? V začátcích bývá špatně!“
Radim se zakuckal čajem tak prudce, že mu vyhrkly slzy. Kašlal a lapal po dechu, zatímco Simona už nadšeně rozvíjela své domněnky a s jiskrou v očích začala spřádat další úvahy.