Obálka dopadla přímo do talíře s houbovou polévkou a rozstříkla vývar do všech stran. Mastné kapky potřísnily sněhově bílý ubrus i mou ruku, ale já zůstala bez hnutí. Jen jsem sledovala ten nabobtnalý papírový obdélník, jak pomalu nasakuje horký vývar a tmavne.
„Je tam tři sta tisíc,“ pronesla Dana Blažeková klidně, téměř lhostejně, jako by diktovala seznam nákupu. „To pokryje zákrok, rekonvalescenci i jízdenku zpátky do té tvé díry. Samozřejmě jen jednosměrnou.“
Restaurací se nesl tlumený jazz, číšníci tiše proplouvali mezi stoly, skleničky cinkaly a hosté se smáli. Jen kolem mě jako by se rozprostřelo vakuum. Vzduch zhoustl a já měla pocit, že se nemohu nadechnout.
Podívala jsem se na Kamila Fialu. Na mého Kamila. Tři roky jsme seděli vedle sebe na přednáškách, dělili se o hranolky z jednoho papírového sáčku a vymýšleli jména pro naše budoucí dítě. Teď seděl shrbený, hlavu zaraženou mezi rameny, a zuřivě krájel steak, který za nic nemohl.
„Kamile?“ ozvala jsem se tiše, skoro jsem svůj hlas nepoznávala. „Ty to… slyšíš?“
Cukl koutkem úst, ale oči nezvedl.
„Jano, máma má pravdu,“ zamumlal směrem k talíři. „Teď se mi to nehodí. Nastupuju na stáž u městského státního zastupitelství, kariéra se rozjíždí. Potřebuju bezchybnou pověst. A s dítětem… plínky, křik… To přece chápeš.“
„Chápat?“ v krku mě pálilo. „Že naše dítě je šmouha na tvém životopise?“
„Nehraj tu divadlo!“ vyštěkla Dana Blažeková.
Její upravená tvář zrudla, zlaté náramky na zápěstí cinkly, když se naklonila blíž. „Myslela sis, že si přes břicho vybojuješ ostravské trvalé bydliště? To se přepočítáváš. Můj syn patří mezi elitu, jednou z něj bude městský žalobce. A ty jsi kdo? Dcera nějakého archiváře?“
Vedle ní se uchechtla Eva Blažeková, aniž by zvedla oči od telefonu. „Mami, ona si fakt myslela, že se spřízníme s někým z podřadných poměrů. Její táta celý den přehrabuje zaprášené spisy za pár korun.“
Narovnala jsem se. Strach se vytratil, zůstalo jen prázdno, které zvonilo v uších.
„Můj otec pracuje v soudním archivu,“ řekla jsem pevně. „A je to čestný člověk. Na rozdíl od vás. Ty peníze si nechte. Postarám se sama.“
Vstala jsem, kolena se mi třásla.
„Sama?“ zaječela Dana. „To sotva! Nebudeš mi ničit synovi život nějakými kontrolami a požadavky na alimenty. Podstoupíš ten zákrok, nebo tě zničím.“
Vyskočila tak prudce, až převrhla sklenici s červeným vínem. Tmavá tekutina se rozlila po stole. Chtěla jsem odejít, ale sevřela mi paži a druhou rukou mě udeřila.
Zvuk facky přehlušil hudbu. Tvář mi vzplála, hlava se mi otočila stranou. V sále zavládlo ticho.
„Nula!“ sykla mi do obličeje. „Zmiz z našeho světa!“
Kamil se ani nezvedl.
Vytrhla jsem se z jejího stisku a zamířila ke dveřím. Cítila jsem na zádech desítky pohledů, které sledovaly poníženou dívku odcházející mezi stoly. Ale já neplakala.