Venku se mezitím spustil studený listopadový liják. Kapky bodaly do tváře a během pár minut mi promočily lehkou bundu skrz naskrz. Sešla jsem do metra, dlaň přitisknutou na rozpálenou tvář, která stále pulzovala po úderu. V hlavě mi tloukla jediná věta: Přežiju. Navzdory vám všem to zvládnu.
Cesta domů mi zabrala skoro hodinu. Náš dům na nábřeží – stará mohutná stavba z minulého století – mě přivítal šerem chodby a známou vůní dřeva a prachu. Výtah byl opět mimo provoz, takže jsem se pomalu vyšplhala do čtvrtého patra po schodech.
Táta byl doma. Seděl v obýváku pod zeleným stínidlem lampy a skláněl se nad rozebranými nástěnnými hodinami. Opravy starých mechanismů byly jeho útočištěm. Pinzeta v ruce, lupa přiložená k oku, kolem něj ticho přerušované jen pravidelným tikáním desítek strojků.
Když zaslechl klíče v zámku, odložil nástroje.
„Jano?“ sundal si lupu. „To je brzy. Myslel jsem, že s Kamilem ještě slavíte…“
Nedořekl. Zvedl se – pomalu, s námahou – a pohled mu sklouzl na mou tvář, kde se už rýsoval temně rudý otisk cizích prstů.
„Tati…“ hlas se mi zlomil. Sesunula jsem se na židli v předsíni a rozplakala se. „Vyhodili mě. Jeho matka… Dana Blažeková… uhodila mě. Řekla, že jsem nula. Že ty jsi bezvýznamný úředníček… že kazím Kamilovi budoucnost…“
Nepřiběhl, aby mě objal. Zůstal stát. Jako by zkameněl. Za skly brýlí se mu oči zúžily a ztvrdly.
„Uhodila tě?“ zopakoval tiše.
Přikývla jsem. „Hodila mi do talíře peníze. Ať se zbavím dítěte. Tvrdila, že jinak Kamilovi zničím kariéru na státním zastupitelství.“
Josef Kovář si pomalu sundal brýle a pečlivě je položil na komodu.
„Jdi se opláchnout, Jano. A dej vařit vodu na čaj. Nemůžeš se rozčilovat,“ řekl klidně, až nezvykle chladně. „Co se týče té kariéry… tam se přepočítali.“
„Tati, oni mají obrovskou moc! Síť klinik po celé Ostravě, její manžel je developer, znají každého důležitého člověka. Říkala, že mě smete ze světa.“
V koutku úst mu cukl téměř neznatelný úsměv. „Kliniky… myslíš tu na Leninské třídě?“
Zarazila jsem se. „Ano. Jak to víš?“
„Profesionální deformace. Paměť mi ještě slouží.“
Odešel do pracovny. Z chodby jsem slyšela, jak zvedá sluchátko starého telefonu s otočným číselníkem. Žádné zvýšené hlasy, žádné emoce. Jen stručné, přesné věty.
Můj otec strávil tři desetiletí v justici. Po odchodu do důchodu vedl archiv krajského soudu – ne obyčejný sklad spisů, ale speciální oddělení se spisy, které se jen tak neotevírají. Před lety předsedal kolegiu, jež rozhodovalo o osudech soudců. Přes jeho stůl prošla jména všech státních zástupců v kraji. Lidé si ho pamatovali. A někteří se ho dodnes obávali.
„Dobrý večer, Radime Vaňku,“ doléhalo z pracovny. „Promiň, že volám tak pozdě. Mám osobní prosbu… Ano. Potřebuji prověřit licenci té zdravotnické sítě a také stavební holding, který s ní souvisí. Kompletní kontrolu. Hasiči, finanční úřad, cizinecká policie… Ne, Radime, tentokrát nejde o pokutu. Udělali chybu. A to zásadní.“