Udělali osudovou chybu – vybrali si špatného protivníka.
Seděla jsem v kuchyni, prsty obepínala horký hrnek a poprvé po dlouhé době měla pocit, že se dusivá mračna nad námi začínají trhat.
Pondělní ráno u rodiny, která si říkala „elita“, nevonělo kávou ani luxusem.
Dana Blažeková právě peskovala recepční kvůli nevhodně naaranžovaným květinám v hale kliniky, když se vstupní dveře náhle zablokovaly. Vzápětí dovnitř vstoupil hlouček lidí – uniformy, služební zbraně, tmavé obleky, desky s dokumenty. Postupovali klidně, organizovaně.
„Co si to dovolujete?!“ zaječela Dana. „Víte vůbec, s kým mluvíte? Okamžitě zavolám manželovi!“
Muž s brýlemi před ni bez emocí položil služební průkaz.
„Probíhá zajištění dokumentace v rámci vyšetřování. Okamžitě opusťte počítače.“
Z tváře jí zmizela barva. Telefon v dlani se rozechvěl. Volal Vlastimil Vaněk.
„Dano!“ řval tak hlasitě, že ho slyšeli i zaměstnanci kolem. „Na všech stavbách mám kontroly! Účty zmrazené, banka vypověděla smlouvy! Jsme na černé listině!“
„Vlastimile, tady jsou taky… úřady…“
„Komu jsi šlápla na paty?! Volali mi lidi shora. Řekli, že jsme to přehnali. Že jsme zapomněli, kde jsou hranice!“
Podlomila se jí kolena a sesunula se přímo na lesklou podlahu vstupní haly.
Tou dobou stál Kamil Fiala v kanceláři vedoucího personálního oddělení městského státního zastupitelství. Už se viděl v tmavomodré uniformě, s budoucností pevně nalinkovanou.
Šéf, šedovlasý muž robustní postavy, beze slova zavřel jeho osobní složku a odsunul ji stranou.
„Nebudeme pokračovat.“
„Prosím?“ Kamil nechápal. „Mám přece červený diplom.“
„Vaše matka právě vypovídá. Otec vysvětluje finanční machinace. Instituce, která dohlíží na zákonnost, si nemůže dovolit zaměstnat člověka s takovým rodinným pozadím. Neprošel jste prověrkou.“
„Ale já jsem nic neudělal!“
„Můžete jít.“
Vyšel před budovu a snažil se popadnout dech. Svět, který považoval za nedotknutelný, se během několika hodin rozpadl. Platební karty zablokované. Auto jeho sestry Evy Blažekové právě odtahovka odvážela kvůli dluhům jejich otce.
A pak mu hlavou projelo jediné jméno. Jana Bednářová. A její otec. Ten „bezvýznamný archivář“.
Roztřesenými prsty vytočil její číslo.
„Jano!“ vyhrkl. „Tohle je šikana! Otce dusí kontroly, kliniku zavřeli, mě vyhodili! Promluv s Josefem Kovářem! Ať zavolá komu má! Zaplatíme, cokoli bude chtít!“
Na druhém konci bylo chvíli ticho. Pak se ozval klidný hlas.
„Můj otec úplatky nepřijímá, Kamile. On jen vykonává svou práci.“
„Jakou práci? Vždyť jen přehrabuje papíry!“
„V těch papírech je celý váš příběh. Včetně chyb, které jste udělali. Včera jsi mi hodil peníze k nohám. Ber to tak, že vám dnes vrátil drobné.“
Ozval se tón ukončeného hovoru.
Večer zazvonili u našich dveří. Přijeli všichni. Obyčejným levným taxíkem.
Stáli na chodbě naší staré činžovní „stalinky“. Dana Blažeková bez make-upu, v podivné péřové bundě, zestárlá snad o deset let. Vlastimil s popelavou tváří a třesoucíma se rukama. A Kamil, který nedokázal zvednout oči od podlahy.
Otevřela jsem. Zůstala jsem stát ve dveřích.
„Janičko!“ Dana se ke mně vrhla.