Údery půlnočních hodin se rozplynuly v cinkání sklenic a hlasitém hlaholu novoročních přání. Sváteční tabule se prohýbala pod množstvím jídla i hostů, avšak pro Vendulu Moudrýovou jako by všichni ostatní přestali existovat. Vnímala pouze jediného člověka – Ctibora Starého. Není náhoda, že trvala na tom, aby se příchod nového roku slavil právě u její sestry doma. Věděla totiž, že tam Ctibor určitě dorazí. Byl dlouholetým přítelem jejího švagra a na Vendulu působil dojmem vyzrálého, rozvážného muže, který má už kus života za sebou.
Věděla o něm, že si před několika lety prošel bolestivým rozvodem a od té doby se ženám spíš vyhýbá. Přesto si v duchu vysnila, že právě ona by mohla prolomit led kolem jeho srdce – svou otevřeností, svěžestí i dívčí přitažlivostí. A zdálo se, že nezůstává bez odezvy. Jak se blížila půlnoc, Ctibor se nenápadně přesunul blíž k ní a když se připravoval přípitek, obrátil se se sklenicí šampaňského nejprve k Vendule.
Upíjela perlivé víno a přes okraj sklenky na něj hleděla s jiskrami v očích. V jejích představách měl budoucnost pouze s ním. Ctibor, kterému táhlo na třicet, si dobře uvědomoval, že city mladé dívky nejsou pouhým rozmarem. Byla o několik let mladší, plná energie a nápadně okouzlující.
Její pohled ho přiměl přemýšlet, zda tehdy neudělal chybu, když se zařekl, že už nikdy nevstoupí do manželství.
Když před třemi lety vycházel z obřadní síně po podpisu rozvodových papírů, připadal si najednou lehčí. Tehdy si v duchu slíbil, že do „rodinného chomoutu“ už znovu hlavu nestrčí. Jeho bývalá žena mu totiž dokázala proměnit život v nepřetržitý stres. Chorobná žárlivost ji nutila kontrolovat každý jeho krok – pročítala mu telefon, vyžadovala detailní vysvětlení každé minuty mimo domov a bez varování se objevovala v jeho práci, aby se přesvědčila, co právě dělá.
Kolegové si z něj kvůli tomu tropili žerty a Ctibor to musel snášet. Rozhovory s manželkou nikam nevedly. Až rozvod mu přinesl pocit úlevy a svobody, kterou si začal užívat. Jenže dívka sedící vedle něj měla v očích takové kouzlo, že mu ta svoboda najednou nepřipadala tak nedotknutelná.
Krátký, nezávazný románek nepřicházel v úvahu. Ctibor věděl, že Vendula není zkušená a že by si zasloužila víc než pouhé poblouznění. Navíc byla příbuznou jeho blízkého přítele. Zlomit jí srdce by bylo nejen kruté, ale i nečestné.
Přesto se mu od ní nechtělo odtrhnout. Po silvestrovské noci se nabídl, že ji doprovodí domů. Tušil, že tím v ní živí naději, a přece nedokázal odmítnout.
Následovala další setkání. Jedno, druhé, třetí. S příchodem jara se vídali téměř denně.
Jednou si ho přítel odvedl stranou k vážnému rozhovoru.
„Ctibore, řeknu to na rovinu. Jestli Vendule ublížíš, moje žena mě roztrhá – a já bych se jí ani nedivil. Je to hodná holka. A ty jsi přece tvrdil, že se znovu ženit nehodláš. Tak proč jí dáváš naději?“
Ctibor ho ujistil, že by Vendule nikdy vědomě neublížil. Ta slova ho však přiměla k hlubším úvahám. Měl ji rád. V její přítomnosti se znovu cítil živý, jako by omládl. Současně ho ale děsila představa, že by zopakoval chyby z minulosti.
Dlouho zvažoval, co dál, až dospěl k závěru, který mu připadal rozumný. Otázkou zůstávalo, zda na něj Vendula přistoupí.
Jednoho pošmourného jarního odpoledne vyšla Vendula z budovy vysoké školy, kde dokončovala poslední ročník. Obloha byla zatažená do fialova a ona si v duchu vyčítala, že si ráno nepřibalila deštník.
Náladu měla stejně pochmurnou jako počasí. S Ctiborem se neviděla tři dny a začínala si namlouvat, že se rozhodl dát přednost klidnému životu bez ní. Možná na něj zapůsobil rozhovor s jejím švagrem víc, než čekala.
Prošla otevřenou branou školy a vtom její pohled padl na známý stříbrný vůz. Za volantem seděl Ctibor a přes čelní sklo se na ni usmíval.
V jediném okamžiku se jí rozjasnilo nejen v očích, ale i na duši. Šedivé nebe přestalo být důležité. Byl tady. Usmíval se. To znamenalo, že nic neskončilo.
Rychle obešla auto, usedla na sedadlo spolujezdce a lehce ho políbila na tvář. Ctibor její polibek přijal, nastartoval a vyjel.
„Zamluvil jsem pro nás stůl v restauraci,“ oznámil klidně.
„V restauraci?“ vydechla překvapeně. „Já tam skoro nechodím. Neměla bych se převléknout? Mám doma jedny hezké šaty…“
„Buď v klidu,“ pousmál se na ni a krátce na ni mrkl. „Sluší ti úplně všechno a dnes večer chci být jen s tebou, bez zbytečných starostí.“