Snažila se sama sebe přesvědčit, že si má vážit toho, co má – jistoty, zázemí, muže, na kterého je spoleh, kdykoli je potřeba opravit kapající kohoutek nebo vyřídit nepříjemnosti na úřadech. Možná na tom skutečně něco bylo. Třeba měl Ctibor pravdu a jejich manželství nebylo špatné, jen mělo jiná pravidla.
Roky se přehouply jeden přes druhý. Patnáct let uběhlo téměř nepostřehnutelně. Syn Venduly Moudrýové a Ctibora Starého vyrostl tak rychle, až ji to někdy děsilo. Z kluka byl náhle samostatný mladý muž s vlastním světem. Pokud si všiml, že vztah jeho rodičů neodpovídá představě běžné rodiny, nedával to najevo. Od malička byl veden k tomu, že do věcí mezi dospělými se nemíchá. Maminka s tatínkem tráví dovolené odděleně? A co má být. Hlavní přece je, že doma nepanují hádky a o nic podstatného není nouze.
I prázdniny si manželé dělili – jednou odjel s chlapcem Ctibor, podruhé Vendula. Tentokrát měla být řada na ní. Jenže syn překvapil: k moři jet nechtěl. V jeho životě se objevila první velká láska a představa, že by ji na několik týdnů opustil, pro něj byla nepřijatelná.
Ctibor ženu doprovodil na letiště a po čtrnácti dnech ji tam také vyzvedával. Když ji uviděl přicházet halou, na okamžik zaváhal. Byla to jeho Vendula – a přece jiná. Opálená, rozzářená, s lehkostí v pohybech, kterou u ní dlouho neviděl.
Natáhl se k ní, aby ji políbil na přivítanou, ale ona nepatrně ucukla. V ruchu letiště to přešel bez poznámky. Teprve doma mu došlo, že nejde o náhodu. Její odstup byl zřejmý. Poprvé za celé jejich soužití si ustlala v jiném pokoji a vymluvila se na škrábání v krku – prý ho nechce nakazit. Výmluva byla průhledná, ale Ctibor mlčel.
Dny plynuly a napětí houstlo. Vendula byla zasněná, uzavřená do sebe, téměř s ním nemluvila a mobil odkládala jen výjimečně.
„Můžeš mi konečně říct, co se děje?“ vybuchl jednou. „Vyhýbáš se mi, do postele se mnou nejdeš, a přitom je jasné, že ti nic není. Co se na té dovolené stalo?“
Podívala se na něj přímo, bez uhýbání. „Zamilovala jsem se,“ řekla klidně, až ho to zarazilo. „Ano, Ctibore. Potkala jsem muže, se kterým chci žít skutečný život.“
„Skutečný?“ zopakoval podrážděně. „A to, co máme my, je podle tebe co? Sedmnáct let spolu žijeme a nikdy ti to nevadilo.“
„Sedmnáct let,“ vydechla. „Sedmnáct promarněných let. Myslela jsem si, že tě dokážu změnit, že moje láska bude stačit. Když ses nevracel domů, žárlila jsem a mlčela. Doufala jsem, že jednou pochopíš. Když jsem tě poprvé podvedla, probrečela jsem noc studem. Bylo mi ze sebe zle.“
Zamračil se. „Proč jsi mi o tom nikdy neřekla?“
„K čemu by to bylo? Vždyť bych slyšela to samé – že jsme si na začátku všechno vyjasnili. Otevřené manželství, žádné výčitky. Nejprve jsem věřila, že pravidla změníme. Pak jsem si zvykla. A nakonec ve mně něco vyhaslo. Každá tvoje noc mimo domov byla jako další rána. Časem jsem otupěla. Už k tobě nic necítím. Dlouho ne. Rozvádět jsem se nechtěla… dokud jsem nepotkala jeho.“
„Koho?“ zvýšil hlas. „Kdo to je?“
„Muž, který se na mě dívá tak, jak ses na mě nikdy nedíval. S ním žádné dohody o volnosti nepřipadají v úvahu. A já jsem pochopila, že právě to potřebuji – opravdovost, výhradnost, lásku. Nelhal jsi mi, Ctibore. Dal jsi mi přesně to, cos slíbil. Jenže já až po letech pochopila, že takhle rodina vypadat nemá. Byla to jen kulisa.“
Rozhodnutí padlo rychle. Vendula ukončila manželství bez dramatických scén, sbalila si věci a odstěhovala se do jiného města. Minulost nechala za sebou s překvapivou razancí. Jejich syn změnu přijal klidně. Zůstal zatím s otcem kvůli škole a nedal najevo ani výčitku, ani hněv.
Ctibor byl zaskočený víc, než si připouštěl. I po podpisu rozvodových papírů si namlouval, že jde jen o vzdor, který ji přejde. Když však skutečně odjela, pocítil prázdnotu, jakou dosud neznal. Zkoušel navazovat nové známosti, ozval se ženám z minulosti, ale žádné setkání mu nepřineslo úlevu. Postupně mu došlo, že náhodné románky nejsou náhradou za ženu, která s ním prožila polovinu života. Byl by ochoten vzdát se všech svých zásad, jen aby ji získal zpět.
Během prázdnin přijel syn za Vendulou na návštěvu. Našel ji spokojenou po boku nového partnera, vyrovnanou a klidnou. Jednoho večera si k ní přisedl.
„Mami, s tátou to není dobré,“ řekl tiše. „Pije skoro každý den. Občas kvůli tomu ani nejde do práce. A když se opije, mluví jen o tobě. Prosí mě, abych ti zavolal. Tvrdí, že by si před tebou klidně klekl, jen kdybys se vrátila.“
Vendula se pousmála, ale v očích měla stín smutku. Zavrtěla hlavou.
„Klečet neměl nikdy,“ odpověděla jemně. „Stačilo, kdyby byl včas mým skutečným manželem.“