„Růženo Horáková, požádám vás, abyste na chvíli odešla,“ pronesl notář chladně, zaklapl desky a podíval se na tchyni tak samozřejmě, jako by už dávno měla stát na chodbě. „Závěť Vladimíra Krejčího nemohu číst ve vaší přítomnosti. Pouze před jeho manželkou.“
Růžena Horáková zůstala stát s pootevřenými ústy. Její dcera Jana Blažeková se prudce nadzvedla ze židle, ale starší žena ji předběhla.
„Jak to, že nemůžete?“ vyjela rozhořčeně. „Jsem jeho matka! Mám právo vědět, co můj syn—“
„Nemáte,“ přerušil ji notář stroze a otočil list směrem k sobě. „Prosím, opusťte kancelář. Ihned.“
Tereza Janečeková seděla tiše, ruce složené v klíně. Oči měla upřené k oknu, za nímž visel těžký, olověný dubnový den. Vladimír zemřel před půl rokem — zhroutil se přímo ve výrobní hale, kde vzduch voněl po kynutém těstě a vanilce. Lékaři mluvili o náhlé embolii, o okamžiku bez varování. Ona sama dosud nepřijala, že se domů už nikdy nevrátí. A přesto ji tchyně s Janou téměř násilím přivedly sem, protože nedokázaly čekat.
Dveře za Růženou práskly tak silně, až se zachvělo sklo ve výplni.
Notář rozlepil obálku.
„Andrea Kovářová. Znáte tu osobu?“
Tereza mlčela. To jméno jí nic nepřipomínalo. Muž za stolem ji pozoroval s pečlivou pozorností.
„Ne,“ odpověděla nakonec.
„Váš manžel před rokem závěť změnil. Osmdesát procent firmy a veškeré úspory odkázal Andree Kovářové. Stejně tak dvěma nezletilým dětem — Matěji Čermákovi a Anně Tkadlecové. Vám připadá byt a chata se zahradou. Vaší tchyni a švagrové zůstávají staré akcie, které dnes v podstatě nemají hodnotu.“
Slova k ní doléhala, ale jejich význam se rozplýval. Andrea. Dvě děti. Snažila se to poskládat dohromady, ale myšlenky se jí rozpadaly. Vladimír se nikdy nevracel pozdě. Telefon před ní neskrýval. Do očí jí nelhal.
„Dejte mi adresu,“ řekla tiše.
Notář jí podal lístek s uvedeným bydlištěm — rodinný dům na okraji města. Papírek složila a zasunula do kapsy kabátu.
Jakmile vyšla na chodbu, Růžena s Janou se na ni vrhly jako dravci.
„Tak co?“ vyhrkla Jana. „Kolik nám připadlo?“
Tereza je beze slova minula. Jana ji chytila za rameno a prudce otočila zpět.
„Neslyšíš? Odpověz!“
„Téměř nic,“ podívala se jí zpříma do očí. „Dostaly jste téměř nic.“
Přišly hned druhý den. Růžena se usadila na pohovce s výrazem soudce, který se chystá vynést rozsudek. Vedle ní Jana. U stolu seděl muž v pomačkané bundě, jenž se představil jako advokát.
„Budeme závěť napadat,“ oznámila Růžena rozhodně. „Vladimír nebyl při smyslech. Někdo ho zmanipuloval. Nějaká ženská z něj vytáhla peníze a my máme mlčet?“
Tereza stála u okna a neříkala nic.
„Sehnala jsem svědky,“ mávla Jana papírem. „Soused potvrdí, že byl poslední měsíce podivný. A bývalý pekař dosvědčí, že se choval nepřiměřeně, křičel na lidi.“
„Za úplatu potvrdí cokoli, chápu to správně?“ otočila se k nim Tereza.
„Na tom nezáleží,“ zvedla Jana bradu. „Hlavní je, aby soud prohlásil závěť za neplatnou. Jsi jeho žena, Terezo. Máš povinnost bránit jeho památku.“
Tereza pohlédla na tchyni. V její tváři nebyl ani stín smutku, jen tvrdost a nenasytná chtivost.
„Musím si to promyslet,“ řekla klidně.
„Není co promýšlet!“ vyštěkla Růžena Horáková ostře.