Růžena Horáková prudce praštila dlaní do stolu. „Za týden podáváme žalobu. A ty půjdeš s námi. Je to jasné?“
Tereza nic neodpověděla. Otevřela dveře a beze slova čekala, až obě ženy odejdou.
Na prahu se Růžena ještě zastavila a obrátila se k ní. „Jestli nás zradíš, nikdy ti to neodpustím. Slyšíš? Nikdy.“
Když za nimi zaklapla branka, rozhostilo se ticho.
Dům za višňovým sadem působil opuštěně. Omítka se odlupovala, okenice kdysi natřené modrou barvou vybledly do šeda. Tereza opatrně zatlačila na vrzající vrátka. Na dvorku visela z větve stará houpačka z pneumatiky a u plotu stál oprýskaný stolek. Zaklepala.
Otevřela jí žena tak hubená, až působila křehce jako sklo. Vlasy měla stažené obyčejnou gumičkou, pod očima tmavé kruhy. Jakmile spatřila Terezu, v jejím pohledu problesklo pochopení.
„Vy jste jeho manželka,“ řekla tiše.
„Ano.“
Chvíli na sebe jen hleděly. Tereza očekávala výsměch, drzost, možná triumf. Místo toho před ní stála unavená, nemocí vyčerpaná bytost, která jako by se bála i nadechnout.
„Pojďte dál,“ ustoupila Andrea Kovářová.
Uvnitř byl cítit pach léků a čerstvě uvařené pohanky. Na pohovce seděly dvě děti – chlapec kolem dvanácti a mladší dívka. Jakmile se Tereza zadívala na chlapce, zamrazilo ji. Ty rysy znala. Stejný pohled měl Vladimír, když byl mladý.
„Říkal mi, že jste rozvedení,“ začala Andrea a pomalu se posadila ke stolu. „Před třemi lety. Věřila jsem mu. Pracovala jsem ve skladu, on tam jezdil kontrolovat směny. Začali jsme si povídat. Byl pozorný, laskavý. Když jsem začala mít zdravotní potíže, pomohl mi sehnat lékaře. A pak… jsem se zamilovala. Myslela jsem, že i on. Myslela jsem, že jsme rodina.“
Zmlkla a sevřela si ruce v klíně.
Tereza si sedla naproti. „Kdy jste zjistila pravdu?“
„Až po jeho smrti.“ Andrea zvedla oči a stud v nich byl tak hluboký, že nebylo třeba dalších slov. „Volal mi notář. Nechápala jsem to. Přísahám, nevěděla jsem.“
Matěj Čermák vstal a přistoupil blíž. Hlas měl tichý, ale pevný. „Chcete všechno napadnout u soudu? Máma potřebuje operaci. Bez ní… do léta to nevydrží. Dá se to udělat jen v Praze, na specializované klinice. Když začne soud, nestihne se to.“
Tereza na něj hleděla a nebyla schopná odpovědi. Přijela sem s představou soupeřky, která jí rozbila život. Místo toho tu viděla podvedenou ženu a dvě děti, které se bojí o matku.
„Potřebuji čas,“ vypravila ze sebe nakonec.
Když odcházela, Andrea ji ještě zavolala od dveří. „Vzdala bych se všeho. Opravdu. Ale nemám z čeho zaplatit léčbu. Mám jen je. A nechci, aby zůstali sami.“
V noci Tereza otevřela Vladimírův starý diář, který před půl rokem zapomněl doma. Listovala stránkami a narazila na poznámky psané jeho rukou.
„Jak to říct Tereze? Dala mi celý život. A já se rozdělil na dvě části. Andrea a děti mě potřebují. Ale Terezu nedokážu zradit. Jak jsem se mohl dostat do situace, kdy si neumím vybrat?“
O pár řádků níž, drobnějším písmem: „Andree ubývají síly. Lékaři mluví o půl roce, možná méně. Operace je poslední naděje. Bojím se. Stydím se. Ale nemůžu ji nechat odejít.“
Tereza deník zavřela. Seděla ve tmě a poprvé od pohřbu se rozplakala. Ne kvůli uražené pýše. Plakala proto, že realita nebyla černobílá. Vladimír nebyl bezcitný podvodník s milenkou. Byl to muž, který se zamotal do vlastních lží a nedokázal z nich najít cestu ven.
A právě když si tohle přiznala, bylo jí jasné, že Růžena Horáková a Jana Blažeková jen tak neustoupí.