Růžena Horáková a Jana Blažeková se objevily čtvrtý den. Nepřišly diskutovat – dorazily s deskami plnými dokumentů, sebejisté a s výrazem lidí, kteří už si v duchu rozdělili kořist.
„Podepiš to,“ hodila Jana na stůl žalobu tak prudce, až papíry sklouzly k okraji. „Napadneme závěť. Svědci jsou připravení, právník říká, že to máme jisté.“
„Nedělej drahoty,“ přidala se Růžena a ťukla nehtem do listu. „Ukončíme tuhle frašku.“
Tereza Janečeková sáhla po peru. Chvíli sledovala text před sebou, pak ho pomalu odložila. Otevřela zásuvku psacího stolu a vytáhla malou flashku.
„Vladimír měl v pracovně kamery,“ pronesla klidně. „Kvůli bezpečnosti. Je na nich zaznamenané, jak závěť sepisuje. Jak jedná s notářem. Byl při smyslech. Věděl přesně, co dělá. A tohle je jeho deník. Popsal v něm, proč všechno odkázal Andree Kovářové.“
Růžena po nosiči dat vystartovala, ale Tereza jí pevně sevřela zápěstí.
„Tohle je jen kopie. Originál má notář.“
„Ty ses zbláznila?“ vybuchla Jana a vyskočila ze židle. „Chceš se vzdát těch peněz? Úplně všeho?“
Tereza se postavila. Hlas měla tichý, ale jistý. „U soudu budu svědčit ve prospěch platnosti závěti. Potvrdím, že rozhodnutí bylo jeho. A že se ho snažíte zpochybnit pomocí zaplacených svědků.“
Nastalo ticho tak hutné, že bylo slyšet projíždějící auto za okny.
„Zradila jsi jeho památku,“ zasyčela Růžena, zbledlá vzteky. „Zradila jsi rodinu. Skončíš sama a bez haléře. A jednou toho budeš litovat.“
„Sama už jsem,“ odpověděla Tereza klidně. „Od dne, kdy zemřel. A litovat budu jen toho, že jsem ho neznala takového, jaký skutečně byl.“
Růžena se otočila na podpatku a zamířila ke dveřím. Jana ji následovala, ještě na chodbě vykřikovala: „Stejně tě obejdeme! Podáme žalobu i bez tebe! Nepotřebujeme tě!“
„Klidně,“ zavolala za nimi Tereza. „Ale prohrajete. A já soudu vysvětlím, jak jste sháněly falešná svědectví. To by mohlo být zajímavé.“
Dveře práskly.
Za dva měsíce Andrea odjela na operaci. Tereza jí pomohla vyřídit potřebné dokumenty, komunikovala s klinikou v Praze a hlídala, aby bylo vše v pořádku. Matěj Čermák a Anna Tkadlecová zůstali u babičky a Tereza za nimi pravidelně jezdila – vozila nákupy, kontrolovala úkoly, snažila se, aby měli aspoň trochu pocit jistoty.
Růžena žalobu skutečně podala. Soudní jednání však netrvalo dlouho. Tereza předložila záznamy i deník. Advokát Růženy se pokusil o nátlak, ale znejistěl ve chvíli, kdy se soudce začal vyptávat na okolnosti kolem „svědků“. Jana se do výpovědi zamotala natolik, že si protiřečila. Návrh byl zamítnut a soud navíc upozornil na možné následky pokusu o uvedení soudu v omyl.
Po skončení jednání Růžena odešla bez jediného pohledu směrem k Tereze. Jana šla za ní a rozhořčeně si stěžovala. Obě však věděly, že prohrály – a že se brzy po městě rozšíří zpráva, jak se snažily připravit nemocnou ženu s dětmi o poslední jistotu.
Tereza se vrátila ke svému obyčejnému životu. Práce na sociálním odboru, malý byt, večery naplněné tichem. Občas vytáhla Vladimírovu fotografii a přemýšlela, koho vlastně milovala – skutečného muže, nebo jen obraz, který jí dovolil vidět.
Odpověď nepřicházela.
Na konci léta se Andrea vrátila z Prahy. Byla vyhublá, ale živá. Operace dopadla dobře, čekala ji ještě rekonvalescence, prognóza však byla nadějná.
Když jí Matěj zavolal, že jsou doma, Tereza se ještě ten den rozhodla za nimi vyrazit.