Ctibor se skutečně snažil být doma přítomný a užitečný. Když bylo potřeba, bez řečí vstal k plačícímu synovi, přebaloval ho, uspával a ráno ještě stihl nakoupit nebo připravit snídani. V domácnosti fungoval spolehlivě a ochotně, takže mu v tomhle směru nešlo nic vytknout. A přesto tu byla jedna věc, která mezi nimi visela jako stín – něco, co Vendula Moudrýová nedokázala vyslovit nahlas, i když ji to uvnitř spalovalo.
Ctibor se občas prostě neukázal na noc doma. Nezavolal, nic nevysvětlil. Někdy se vrátil až nad ránem, jindy až další den. Když pak otevřel dveře bytu, jako by se nic nestalo – převzal péči o syna, postaral se o všechno potřebné a Vendulu téměř vystrnadil ven.
„Běž si odpočinout,“ pobízel ji lehce. „Zajdi za kamarádkami, projdi se. Nemusíš být pořád zavřená mezi čtyřmi stěnami.“
A tak šla. Jenže scházet se s přítelkyněmi tak často, jak by se nabízelo, nebylo jednoduché. Každá měla vlastní rodinu, své starosti. A vysvětlovat, proč je téměř každý večer sama bez manžela, se Vendule nechtělo. O skutečné podobě jejich manželství věděla jen její sestra. Nikdo jiný netušil, jak to mezi nimi doopravdy funguje.
Jednoho podzimního dne se toulala parkem. Špičkou kozaček rozhazovala hromádky žlutého listí. Slunce hřálo nezvykle silně, bylo typické babí léto, vzduch voněl teplem a dozrávající trávou. Jenže jí do zpěvu nebylo. Ctibor tu noc nepřišel domů a když se ráno objevil, nesl s sebou cizí parfém – sladký, výrazně ženský. Nezeptala se. Neměla právo. Tak zněla jejich dohoda. A sotva se převlékl, už ji znovu posílal ven, prý ať si užije hezký den.
Bloumala parkovou alejí sem a tam, až ji z toho rozbolely nohy. Nakonec klesla na lavičku, shrbená, s pohledem upřeným do země. Z celé její postavy vyzařovala bezradnost. Už nějakou dobu si toho všímal mladík, který opodál čekal na kamaráda. Ten však nepřišel, a tak jeho pozornost postupně zcela pohltila osamělá žena s ustaraným výrazem.
Po chvíli váhání si k ní přisedl.
„To je dneska tak krásně,“ poznamenal tiše. „Byla by škoda mračit se zrovna v takovém dni, nemyslíte?“
Vendula zvedla oči. Usmíval se na ni sympatický mladý muž, v pohledu měl zřetelný zájem. V té chvíli se v ní cosi zlomilo. Proč vlastně ne? Ctibor ji k tomu svým chováním téměř vybízel. On si žil po svém, bez skrývání. Možná je načase, aby si i ona něco dovolila.
Aspoň naschvál, problesklo jí hlavou.
„Počasí je nádherné,“ odpověděla s náznakem úsměvu. „Jen společnost mi chybí.“
„Tak to máme společné,“ ožil mladík. „Co kdybychom si ji navzájem poskytli?“
Procházeli se dlouho, až se začaly rozsvěcet první lampy. Povídali si o všem možném a Vendula cítila zvláštní směs vzrušení a vzdoru. Nakonec to byla ona, kdo vyslovil návrh, který visel ve vzduchu.
„Pojedeme do hotelu?“
Zarazil se. „Teď hned? Neměli bychom tomu dát čas?“
Podívala se mu přímo do očí. „Všiml jste si prstýnku na mé ruce. Tohle je jednorázová záležitost. Nic víc z toho nebude. Tak se rozhodněte.“
Bylo vidět, jak v něm zápasí rozum s pokušením. Nakonec přikývl.
V taxíku vytočila Ctiborovo číslo.
„Ctibore, dneska asi nepřijdu domů,“ řekla co nejklidněji. „Zvládneš to tam?“
Chtěla dodat „se synem“, ale nedokázala to vyslovit před cizím mužem sedícím vedle ní. V duchu doufala, že v manželově hlase zaslechne obavy, žárlivost, cokoli.
„Jasně, Vendulo,“ odpověděl bez nejmenšího zaváhání. „O nic se nestarej. Jen se vrať trochu dřív, ráno musím být v práci na devátou.“
To bylo všechno.
Polkla zklamání a hovor ukončila. Tak tedy dobře.
V malém hotelovém pokoji si připadala nepatřičně a nesvá. Nikdy předtím nebyla s jiným mužem než se svým manželem. Její společník to vycítil. Nad ránem, když už mezi nimi padly všechny zábrany, pronesl polohlasem:
„Tipuju, že vám manžel pěkně ublížil a vy jste mu to chtěla vrátit.“
„Je to tak vidět?“ pousmála se křivě.
„Docela ano. Nepůsobíte jako žena, která by takové věci dělala běžně. Ale kdybyste někdy znovu potřebovala… odplatu, ozvěte se.“
Uložila si jeho číslo do telefonu s přesvědčením, že ho nikdy nepoužije. Netušila, jak moc se mýlí.
Když se pak vrátila domů a spatřila Ctibora, jak si se synem staví kostky na koberci, sevřelo se jí srdce. Uvědomila si, že ho stále miluje – a možná právě proto ji jeho lhostejnost bolela ještě víc, než si byla ochotná připustit.