…jen přijímat hosty,“ dořekla pevně a hovor bez dalšího vysvětlování ukončila. Telefon odložila stranou, aby už nemusela poslouchat další výčitky, které by stejně nikam nevedly.
Čtvrtek jí utekl v pracovním shonu. Když se večer konečně vracela domů, byla unavená a těšila se na klid. Jakmile ale odemkla dveře bytu, udeřila ji do nosu pronikavá vůně laciného parfému. V předsíni stála Monika Tesařová se svou dcerou, obě slavnostně oblečené, jako by mířily na velkou recepci.
Adéla ucítila, jak se v ní zvedá vlna nevole, ale navenek zůstala klidná. Nasadila zdvořilý úsměv, odložila kabelku a pozdravila je:
„Tak přece jste dorazily. Děkuju,“ pronesla a převzala od nich kytici složenou z balíčků ochucených čajů. Začala ji rozbalovat, aby zaměstnala ruce i myšlenky.
„Když už jste tady, uvaříme si čaj,“ navrhla vyrovnaně. „Jak jsem říkala, nic chystat nebudu. Miláčku, prosím tě, dej vařit vodu,“ obrátila se na manžela. „Já mezitím připravím ty čaje. Máme tu perníčky, sušenky a dnes jsem dostala i krásnou bonboniéru.“
Monika Tesařová si však představovala jiný scénář a bylo to na ní znát.
„No jistě,“ utrousila kysele. „To je dneska hospodyně, když ani stůl neumí prostřít. V restauraci vás stejně jen ošidí a ještě si připlatíte. Třikrát tolik než doma. Bez chuti, bez srdce. Já když jsem slavila, všechno jsem vždycky připravila sama.“
„Přesně tak, mami,“ přisadila si švagrová s lehkým úšklebkem, usrkávajíc čaj a rozbalujíc bonbón. „Ale to musí člověk něco umět. Ne každému je to dáno.“
„Hlavně že se umí utrácet,“ pokračovala Monika a obrátila se k synovi. „Radši byste mi pomohli doma. Pračka sotva pere, tapety by potřebovaly vyměnit, podlaha je celá poškrábaná. Nestydíte se? Matka žije v takových podmínkách a vy si plánujete oslavy.“
Manžel nejistě pokrčil rameny. „Adélo, možná máma nemluví úplně špatně. Co nám dají čtyři hodiny zábavy? Vždyť nám tehdy trochu přispěla na byt.“
Adéle ztvrdl výraz. „Přispěla, aby nám to mohla připomínat do konce života,“ odpověděla ostřeji, než chtěla. „A já si na tu oslavu vydělala sama. Mám právo si ji užít. O tomhle se pobavíme jindy. Teď pijme čaj.“
U stolu zavládlo napětí, které by se dalo krájet. Hosté očividně čekali bohatě prostřený stůl a děkovné projevy, místo toho dostali jen horkou vodu a sušenky. Adéla však byla rozhodnutá tentokrát neustoupit ani o krok a trvat na tom, že její narozeniny proběhnou podle jejích pravidel. Atmosféra houstla a bylo zřejmé, že večer ještě zdaleka neskončil.