Adéla si v duchu opakovala, že už se nehodlá nikomu přizpůsobovat. Ten večer patřil jí – a stejně tak i rozhodnutí, jak bude probíhat.
Když se konečně i poslední z neohlášených návštěvníků zvedli k odchodu, doprovodila je ke dveřím s klidnou, téměř slavnostní zdvořilostí.
„Děkuju za přání i za to, že jste přišli. Užijte si zbytek večera,“ pronesla a s úlevou za nimi zavřela.
Jakmile cvakl zámek, opřela se zády o dveře a zhluboka vydechla. Manžel k ní přistoupil opatrně, jako by zvažoval každé slovo.
„Možná máš pravdu,“ řekl tiše. „S mámou je to složité. Nerad jí odporuju… Ale je to tvoje oslava. A tvoje peníze taky. Udělej to tak, jak chceš.“
Adéla jen přikývla. Napětí z ní pomalu opadávalo, jako když povolí příliš utažený uzel.
V sobotu dorazila podle plánu do útulné kavárny, kde už na ni čekali přátelé a rodina. Prostor byl plný smíchu, cinkání skleniček a očekávání. Konečně měla pocit, že si svůj den opravdu užívá.
Jenže uprostřed večera se dveře znovu otevřely – a v nich stála Monika Tesařová se svou dcerou. Bez ohlášení, bez květiny, bez jediného náznaku, že by přišly oslavovat. Jejich výraz byl spíš kontrolní než přátelský.
Adéle se na okamžik sevřel žaludek. Bylo jí jasné, že klid může být rázem pryč. Přesto nasadila zdvořilý úsměv a pokynula k volným místům, která ve skutečnosti volná nebyla.
Obě ženy si bez rozpaků přisunuly židle, čímž vyvolaly lehký zmatek mezi hosty. Někdo se musel posunout, jiný si přemístit sklenici. Atmosféra na okamžik zaváhala.
Objednaly si kávu a po přípitku sklenkou šampaňského se Monika začala rozhlížet po stole s výrazem přísného inspektora. Nemluvila tiše – naopak bylo zřejmé, že chce, aby její poznámky zaslechli i ostatní.
„No… nevím,“ protáhla a podezřívavě si prohlížela talíře. „Ten salát působí dost unaveně. Zelenina vypadá, jako by tu ležela od minulého týdne. A maso? Přijde mi vysušené. Takhle si představuju restauraci? Opravdu nechápu, proč jste to nemohli udělat doma a pořádně.“
Adéla zatnula zuby, ale navenek se jen usmívala. Každé slovo jí znělo v uších jako škrábání po skle. Přála si, aby večer proběhl bez scén, a tak se snažila její komentáře přejít mlčením.
Jenže švagrová přispěchala s dalším „upřímným“ názorem.
„Maminka má vlastně pravdu, Adélko,“ poznamenala s nevinným výrazem. „Na pohled to možná vypadá hezky, ale chuťově to není nic zvláštního…“