— Tak co, Anno, pořád počítáš každou korunu od výplaty k výplatě? — Radovan Bílý se ke mně naklonil přes stůl. Z jeho dechu byl cítit silný alkohol promíchaný s těžkou, okázalou vůní parfému. — Byla jsi šedá myš, a zůstala jsi jí. Chudinka.
Poslední slovo procedil tak tiše, aby ho zaslechly jen moje uši. Restaurací duněla hudba, bývalí spolužáci se smáli, cinkali skleničkami a připíjeli si na dvacet let od maturity. Na konci dlouhého stolu si nikdo nevšímal, co se odehrává mezi námi dvěma.
Klidně jsem se zadívala do tváře muže, s nímž jsem kdysi strávila pět vyčerpávajících let. Radovan přibral, rysy mu ztěžkly a v očích se usadil sebejistý, až povýšený výraz. Na zápěstí mu zářily masivní hodinky, které dával ostentativně na odiv. Celým svým postojem se snažil dokázat, že dnes už je pánem svého osudu.
— Snažíš se mě vyprovokovat zbytečně, Radovane, — odpověděla jsem vyrovnaně a odsunula od sebe sklenku s nedopitou minerálkou. — Už dávno k sobě nepatříme. Nech si své soudy pro někoho jiného.
— Jaké soudy? Jen říkám pravdu! — opřel se pohodlněji a zvýšil hlas, aby ho slyšeli i ostatní. — Podívám se na tebe a je mi tě skoro líto. Obyčejné šaty, žádné šperky. Přitom jsem ti říkal: drž se mě a budeš se topit v luxusu! Ale ty jsi přece byla vždycky hrdá.
Petra Krejčíová, která seděla vedle něj a nikdy si nenechala ujít příležitost k drbům, okamžitě zbystřila a naklonila se blíž.
— Vážně se ti tak daří? — zapředla obdivně a visela mu na rtech.
— Samozřejmě. Mám vlastní firmu, obchod se stavebním materiálem. Před půl rokem jsem si pořídil nové auto přímo ze salonu, — vytáhl z kapsy saka těžký černý klíček a teatrálně ho položil na ubrus. — Černý sedan v plné výbavě. Kůže, elektronika, všechno. Stál jako tři byty u nás na sídlišti.
Petra obdivně vydechla. Několik dalších spolužáků si klíček s logem známé značky prohlíželo s respektem. Radovan si jejich pozornost vychutnával jako hlavní chod večera. Obdiv potřeboval stejně nutně jako vzduch — a ještě víc ho těšilo, že mě může před všemi shodit.
Kdysi odešel bez ohlédnutí. Vzal si všechny naše společné úspory a prohlásil, že ho brzdím, že se mnou nikdy ničeho nedosáhne. Zůstala jsem sama v prázdném pronajatém bytě, obklopená hromadou nezaplacených účtů a pocitem, že se mi během jediného dne zhroutil celý svět, a právě tehdy začala etapa, o které Radovan neměl ani tušení.