Reflektory vozu proťaly šero a jejich ostrý kužel dopadl přímo na Radovana, který si musel zakrýt oči a přimhouřit víčka. Luxusní limuzína zastavila s elegancí přímo před schodištěm restaurace.
Otevřely se dveře u řidiče. Vystoupil z nich vysoký muž v perfektně padnoucím tmavém obleku. S klidem obešel kapotu, zastavil se u zadních dveří a s profesionální samozřejmostí je otevřel.
„Dobrý večer, paní ředitelko Anno Vaněková,“ pronesl zřetelně.
Šum hovoru na schodech náhle utichl, jako by někdo vypnul zvuk. Petra Krejčíová zůstala stát s pootevřenými ústy. Ostatní spolužáci střídavě hleděli na mě, na řidiče a na impozantní automobil, který působil jako z jiného světa.
Radovanovi se z tváře pomalu vytratila samolibost. Zíral na auto s podivně roztěkaným výrazem, v očích se mu objevil stín nejistoty. Polkl, podíval se na mě a zase zpět na vůz, jako by se snažil pochopit, co se právě děje.
„Tak sis objednala nějaké luxusní taxi?“ procedil chraplavě. Snažil se o ironii, ale hlas se mu zlomil. „Chceš nás oslnit? Víš vůbec, kolik tě tohle svezení bude stát? Celý plat necháš za jednu jízdu. Měsíc budeš žít o suchých těstovinách.“
Zastavila jsem se u otevřených dveří a obrátila se k němu. Necítila jsem vztek ani potřebu se hádat. Uvnitř mě bylo jen naprosté ticho a zvláštní, vyrovnaný pocit zadostiučinění.
„Radovane, tohle opravdu není taxi,“ odpověděla jsem klidně. V nočním tichu zněla každá slabika ostře a jasně. „Je to služební vůz.“
Krátce jsem se odmlčela a sledovala, jak mu tuhne výraz.
„A víš, co je na tom nejzajímavější?“ dodala jsem a zadívala se mu přímo do očí. „Dnes ráno jsem ti ho nechala odvézt.“
Zbarvil se do nepřirozeně bledého odstínu. Ústa se mu pootevřela, ale místo slov z něj vyšel jen sípavý zvuk. Instinktivně sevřel přívěsek s klíči, jako by to byl poslední důkaz jeho pravdy.
„To je nesmysl!“ vyhrkl nakonec a rozhlédl se po ostatních, jako by čekal podporu. „To auto je moje. Zaplatil jsem ho!“
„Pořídil sis ho na úvěr u naší banky,“ pronesla jsem tvrdě. „A poslední čtyři měsíce jsi nesplácel ani korunu. Nezvedal jsi telefony, nereagoval na výzvy, vyhýbal ses našim pracovníkům. Myslel sis, že můžeš jezdit a nic nevracet?“
„Ty jsi jen obyčejná úřednice!“ vyštěkl, hlas mu přeskočil do nepříjemného ječivého tónu. „O ničem nerozhoduješ!“
„Vedoucí oddělení správy a vymáhání korporátních pohledávek,“ opravila jsem ho s chladným, sotva patrným úsměvem. „Takže o tomhle rozhoduji velmi přímo.“