Noci tehdy neměly konce. Usínala jsem vyčerpaná slzami a budila se s tíhou na hrudi, která se nedala ničím setřást. Přes den jsem fungovala na doraz — brala jsem každou směnu navíc, zapisovala se na kurzy, dodělávala si další vzdělání. Neměla jsem čas přemýšlet, jen přežít a posunout se dál.
Radovan Bílý samozřejmě netušil, že mé „obyčejné“ šaty mají vyšší hodnotu než jeho nápadně blyštivé sako. Netušil ani to, že už dávno nejsem řadovou pracovnicí klientského oddělení. A už vůbec neměl ponětí, jakou pozici dnes v bance skutečně zastávám.
„Tak co, Anno, pořád sedíš na přepážce a zvedáš telefony?“ rýpl si Radovan posměšně a otáčel si na prstu klíčky od auta. „Nebo ještě pořád vnucuješ důchodcům nevýhodné půjčky?“
„Pracuji v bance, ano,“ odpověděla jsem klidně a nenechala se zatáhnout do detailů.
„Jasně. Jistota a rutina — to je přesně pro lidi bez ambicí,“ pronesl rádoby moudře, pak mávl na číšníka. „Účet přineste mně! Dneska to táhnu já, platím za všechny!“
Spolužáci propukli v nadšený jásot. V tom hluku jsem nenápadně vytáhla telefon a odeslala krátkou zprávu. Stačila jediná věta. Najednou jsem si uvědomila, že tu už nechci zůstat ani minutu. Přišla jsem kvůli vzpomínkám, kvůli několika starým kamarádkám, ale večer se změnil v přehlídku jednoho ega.
„Omluvte mě, musím už jít,“ vstala jsem a uhladila si lem šatů. „Ráno mě čeká náročný den.“
„Copak, jede ti poslední autobus?“ nedal si pokoj Radovan a vyskočil také. Publikum mu očividně chybělo. „Pojďme všichni ven na vzduch! Aspoň Annu vyprovodíme.“
Podnapilá skupinka se ochotně zvedla a zamířila ke dveřím. V šatně jsem si oblékla lehký kašmírový kabát. Radovan si vedle mě přehazoval bundu přes ramena a dál rozdával jedovaté poznámky.
„Víš, Anno, je mi tě skoro líto,“ pokračoval s hraným soucitem, když jsme vyšli směrem k východu. „Mládí v kanceláři mezi papíry. Žádný manžel, žádné pořádné peníze, ani slušné auto. Chceš zavolat taxi? Samozřejmě jen economy. Dneska mám velkorysou náladu.“
Petra Krejčíová se za ním uchechtla tím svým nepříjemným, přezíravým smíchem.
Zastavili jsme se na širokých schodech před restaurací. Večer byl chladný, ale svěží, lampy zalévaly ulici měkkým světlem. Radovan si dál pohrával se svým naleštěným přívěskem a významně pokukoval směrem k parkovišti, jako by čekal potlesk.
A tehdy se zpoza rohu tiše vynořil obrovský vůz s karoserií černou jako noc. Pohyboval se naprosto nehlučně. Těžký reprezentativní sedan se ladně přiblížil k obrubníku přímo před vstup do restaurace.