Karolína Matoušeková zůstala stát uprostřed obývacího pokoje, v prstech svírala druhou náušnici, kterou si už nestihla připnout.
„A kam si myslíš, že jdeš? Na to rovnou zapomeň. Nikam nepůjdeš. Se mnou rozhodně ne!“ utrousil Dalibor Martinec s pobaveným úšklebkem. Jeho slova dopadla do místnosti tvrdě a štiplavě. „Jestli nemáš co dělat, běž radši vydrhnout záchod.“
Jako by se zastavil čas. V hlavě jí cosi prasklo – tiché, ale nevratné, podobné přepálené pojistce.
Sedm let.
Sedm nekonečných roků potlačovala vlastní sny, polykala ponížení a omlouvala každý další záchvat povýšenosti, kterým Dalibor postupně nasákl. Dnes však překročil hranici.
„Dobře. Udělám to,“ odpověděla klidně, téměř bezbarvě. V jejím hlase nebyla bolest ani vztek, jen chladné odhodlání.
Pozorovala ho, jak si před zrcadlem spěšně upravuje kravatu, chystá se na schůzku se svým nadřízeným. Stál k ní zády. Jako vždycky.
Když za sebou zavřel dveře, aniž by se ohlédl, stále se nehýbala. Uvnitř však už bylo rozhodnuto.
„Zůstaneš doma, Karolíno?“ ozvala se do telefonu Petra Tkadlecová. „Odmítáš mou nabídku? Budeš dál jen…“
„Ne. Souhlasím. Kdy mám nastoupit?“
Na druhém konci se rozhostilo ticho, které vzápětí vystřídal nadšený výkřik. „To myslíš vážně? Konečně! Zítra v devět. Všechno jsem zařídila.“
Karolína se zhluboka nadechla.
Dětský pokoj zel prázdnotou – Matěj Dlouhý byl na táboře. A jí bylo podivně lehko, jako by z ramen konečně sklouzla tíha, kterou nesla celé roky.
Bezděčně otevřela zadní část šatní skříně a vytáhla staré pouzdro na vizitky. Zažloutlá kartička s kontaktem na Oldřicha Smutného, jejího prvního mentora. Člověka, který v ni věřil dávno předtím, než poznala Dalibora.
„Karolíno, máte výjimečný talent. Ten případ jste rozebrala lépe než někteří z mých zkušených kolegů.“
Tenkrát pocítila hrdost, jakou dosud neznala. A večer ji Dalibor přivítal šampaňským a prstýnkem.
„Čeká nás úžasná budoucnost. Jsem rád, že budeš vydělávat slušné peníze… ale dovol mi, abych se o tebe postaral.“
Uv uvěřila mu.
„Založila jsi si v těch smlouvách poznámky?“ podala jí Petra kelímek s kávou a složku k případu společnosti TechnoTrade.
Karolína přikývla a snažila se potlačit nervozitu. V kanceláři své kamarádky pracovala třetím týdnem. Dalibor si ničeho nevšiml – byl přesvědčený, že se dál věnuje jen domácnosti, zatímco on „dobývá kariérní vrcholy“.
„Jejich finanční ředitel něco skrývá,“ pokračovala Petra. „Podklady k poslední transakci si ale odporují a naznačují, že…“