Ruku s dokumentem měl napjatou, jako by ho chtěl roztrhnout napůl, ale nakonec ji pomalu spustil.
„Nevybírala jsem si, kdo bude na druhé straně, Dalibore. Okolnosti to zařídily za mě,“ odpověděla klidně.
„Tohle je podpásovka! Podkopáváš mi nohy! Říkáš tomu snad jinak než zrada?“
„A co jsi dělal ty?“ opáčila ostřeji. „Nutil jsi mě vzdát se profese, dusil jsi všechno, čeho jsem chtěla dosáhnout, a postupně jsi ze mě udělal služku ve vlastním domě. To se jmenuje jak?“
Ustoupil, jako by ho udeřila.
„Už dávno nestojíme na stejné straně, Dalibore,“ dodala tiše Karolína Matoušeková. „A nejde jen o tenhle spor.“
V soudní síni bylo chladno a neosobně. Karolína seděla vzpřímeně, dokonale soustředěná. Na protější straně stolu listoval Dalibor Martinec roztřesenými prsty ve spisech, tvář měl nezvykle bledou. V zadní lavici seděla Jaroslava Růžičkaová, rty sevřené do úzké linky.
Intrikánka, pomyslela si Karolína. Po léta mu vštěpovala, že vzdělaná manželka ohrožuje jeho „mužskou autoritu“. Byla to ona, kdo přišel s nápadem využít mé těhotenství jako záminku, jak mě vytlačit z advokacie.
Dveře se náhle otevřely a do místnosti vstoupil šedovlasý muž.
„Oldřich Smutný?“ vydechla překvapeně.
Její někdejší mentor zamířil sebejistě k soudci, představil se jako odborný svědek a bez váhání se usadil po jejím boku.
„Své lidi nenechávám padnout,“ zašeptal směrem k ní. „A s touhle firmou mám nevyřízené účty.“
Když jednání začalo, mluvila, jako by poslední roky neexistovaly. Argumentovala přesně, logicky, bez zaváhání. Každá věta zapadala do další. Všimla si, jak se Daliborův výraz mění — z počáteční nedůvěry přes ohromení až k něčemu, co připomínalo… obdiv.
Ano, v jeho očích se skutečně zablesklo uznání.
O přestávce ji dostihl v prázdné chodbě.
„Byla jsi… neuvěřitelná,“ pronesl tiše. „Já jsem netušil, že…“
„Věděl jsi to,“ přerušila ho. „Jen ses rozhodl na to zapomenout.“
Přistoupil k nim Oldřich Smutný.
„Dlouho jsme se neviděli, Martinec,“ řekl chladně. „Zdá se, že rodinné zvyky přetrvávají.“
Karolína se zmateně podívala z jednoho na druhého. „Vy dva se znáte?“
„Velmi dobře,“ ušklíbl se mentor. „Jeho matka, Jaroslava Růžičkaová, mě kdysi vyštvala z advokátní komory. Zinscenovala aféru s údajnou úplatností. Trvalo roky, než jsem si očistil jméno.“
Karolína zůstala stát jako opařená. Najednou do sebe zapadly všechny dílky — tchynina ostražitost, jízlivé poznámky i urputná snaha držet ji dál od soudních síní.
„Tak proto jste tolik tlačila na to, abych skončila s právem,“ obrátila se na Jaroslavu Růžičkaovou, která se právě objevila na chodbě. „Bála jste se, že se vazby na Oldřicha Smutného znovu vynoří?“
Tchyně zbledla. „Já… já jsem jen chránila svého syna! Neměl přece nést následky starých…“