„…naznačují, že údaje neodpovídají tomu, co bylo nahlášeno finančnímu úřadu,“ doplnila Petra a významně se na Karolínu zadívala.
Karolína se začetla do seznamu statutárních zástupců žalované společnosti – a v tu chvíli jí projel tělem ledový záchvěv.
Mezi členy vedení stálo jméno: Dalibor Martinec.
Její manžel.
Pod problematickými smlouvami byl jeho vlastnoruční podpis. Plné jméno, bez pochybností. Dalibor Martinec.
Nevědomky sevřela prsty kolem snubního prstenu. Najednou před ní nestál jen pracovní úkol, ale rozhodnutí, které mohlo převrátit celý její život. Loajalita k manželovi, nebo odpovědnost vůči profesi?
„Děje se něco?“ všimla si Petra, že Karolína zbledla.
„Ne, to nic,“ odpověděla příliš rychle. „Jen si ty podklady musím projít opravdu důkladně.“
Téhož večera se Dalibor vrátil domů nezvykle rozrušený. Kabát odhodil přes opěradlo a bez vyzvání se usadil do křesla.
„Máme potíže s jednou zakázkou,“ utrousil. „Ten puntičkář z finančáku v tom začne šťourat. Budeme to muset… nějak vyřešit.“
Karolína stála u sporáku zády k němu a mlčky poslouchala, jak mluví o úplatcích a známostech stejným tónem, jakým by komentoval předpověď počasí.
„A co ty?“ zeptal se ledabyle. „Jak ses dnes zabavila?“
„Drhla jsem záchod,“ odpověděla klidně.
Krátce se zasmál a znovu sklonil hlavu k telefonu. Ten zvuk smíchu se jí vryl do paměti jako ostrá rýha.
První varování přišlo o pár dní později. Daliborovi zavolala jeho matka, Jaroslava Růžičkaová.
„Dalibore, co se to s Karolínou děje?“ naléhala. „Stavila jsem se u vás a nebyla doma. A ani včera! Nemáš pocit, že ti něco tají?“
„Prosím tě, mami, neblázni,“ odbyl ji podrážděně, ale v hlavě mu zůstalo nepříjemné podezření.
Večer místo obvyklé hádky manželku mlčky pozoroval. Ano, něco bylo jiné. Chůze měla jistější, držení těla vzpřímenější. A když si myslela, že si jí nevšímá, pohrával si na jejích rtech lehký, téměř tajemný úsměv.
„Dnes ti to sluší,“ pronesl náhle.
Karolína vzhlédla od knihy. „To sis všiml po roce?“
V jejím hlase nezazněla ani radost, ani něha.
„Zítra přijdu pozdě. Nečekej s večeří.“
„Pozdě? A kde budeš?“
„Mám své záležitosti, Dalibore. Stejně jako ty máš ty svoje.“
Druhé varování přišlo nečekaně. Když v předsíni hledala peněženku, vyklouzl jí ze složky list papíru. Dalibor jej zvedl – a zůstal stát jako přimrazený.
„Akcionáři konkurenční firmy… právní stanovisko… podepsaná Karolína Matoušeková… Co to má znamenat?“ Jeho hlas se chvěl vztekem.
Pomalu k němu zvedla oči.
„To je moje práce, Dalibore. Před třemi měsíci jsem se vrátila k právu. Je zvláštní, že sis toho všiml až teď.“
„Ty pracuješ proti mé společnosti?“
V ruce svíral dokument tak pevně, až se papír zmačkal, a bylo vidět, že jej v návalu zlosti chce roztrhnout.