Tereza Konečná o sobě vždy tvrdila, že stojí nohama pevně na zemi. Žádné vzdušné zámky, žádné spoléhání na zázraky. Na náhody nevěřila, zato důvěřovala vytrvalosti, pravidlům a finanční rezervě pro horší časy. S manželem Michalem Horákem si byli v mnohém podobní – jako dva mravenci, kteří společně táhnou stéblo do svého úkrytu. Oba pracovití, klidní, bez zbytečných scén. Patřili k párům, které se na fotografiích usmívají, drží za ruce, mají upravenou zahradu a doma příjemné teplo.
Jediným kamenem úrazu se stal „společný účet“. Ten nápad vznikl ve chvíli, kdy si začali šetřit na vysněný, nenápadný domek u lesa.
„Vždyť je všechno naše společné, Terezko,“ řekl tehdy Michal a objal ji kolem ramen. „Tak i účet bude jeden. Jsme přece rodina.“
Znělo to tak upřímně, že o tom vůbec nepochybovala. Výplata šla tam. Odměny také. Ukládala na účet i peníze, za které si mohla koupit nové kozačky. On si zase odpustil moderní rybářský prut.
Michalova matka, Stanislava Králová, jejich spoření komentovala s lehkým despektem:
„Peníze mají vydělávat, ne ležet ladem. Schováváte je jak děti do prasátka.“
Tereza jen pokrčila rameny. Ať si myslí, co chce. Podstatné bylo, že s Michalem táhnou za jeden provaz.
Jednoho večera se ale Michal vrátil z práce zachmuřený jako těžké zimní mraky.
„Děje se něco?“ zeptala se opatrně.
Chvíli váhal, jako by sbíral odvahu.
„Terezko, maminka musí okamžitě na operaci srdce. Je to vážné. Já už… jsem převedl peníze. Skoro všechny.“
Na okamžik se jí sevřelo hrdlo.
„Proboha. Peníze nejsou důležité. Jde o zdraví. Maminka je přece maminka,“ vydechla tiše a bez dalšího váhání k němu přistoupila, aby ho pevně objala.