Neudělala scénu. Nezvýšila hlas, neukápla jediná slza. Jen se beze slova zvedla a odešla do ložnice. Druhý den vstala dřív než Michal, oblékla se a zamířila rovnou do banky. Z jejich společného účtu převedla zbytek peněz na nový, vedený pouze na její jméno. Ten původní nechala zrušit. Definitivně.
Cestou zpátky se zastavila v obchodě a přihodila do košíku velkou sklenici rozpustné kávy. Doma obsah vysypala do dózy, sklo pečlivě umyla a postavila prázdnou nádobu do kredence.
Večer, když se Michal pokoušel odlehčit atmosféru nuceným vtipem, nadhodil:
„Tak co, už tě to přešlo? Zase našetříme…“
Bez komentáře před něj postavila tu sklenici.
„Tohle je nová kasička. Říkám jí ,Terezin sen‘.“
Pobaveně se ušklíbl. „Ty to myslíš vážně?“
„Naprosto. Odteď platí jiná pravidla. Hypotéka a nákupy zůstávají na tobě, jako doteď. To beru jako základ. Navíc ale budeš každý měsíc dávat třicet procent své výplaty sem. Já deset ze své. Kompenzace za to, co se stalo. Peníze přepočítám před tebou a pošlu je výhradně na svůj účet.“
Ukazováčkem poklepala na sklo, jako když soudce dává najevo konec debaty.
„A s tím, co ti zbyde, si dělej, co chceš. Klidně to pošli Radkovi nebo dej Stanislavě Králové na další ,psychickou podporu‘. Ale ze svého.“
Michal přecházel pohledem mezi ní a průhlednou nádobou. Úsměv mu zmizel. Rysy mu ztuhly, oči se rozšířily překvapením. Jako by mu teprve teď došlo, že bezedný bankomat jménem „chápavá manželka“ právě vydal poslední bankovku a vypnul se.
Někdy není potřeba křičet, aby vás druhý slyšel. Stačí postavit mezi sebe obyčejnou prázdnou sklenici. A pokaždé, když na ni padne pohled, připomene, že důvěra má cenu vyšší než jakékoli opravené auto.