Držela ho pevně a tiskla se k němu, jako by mu tím objetím chtěla dodat sílu. Necítila zlost ani výčitky, jen svíravý strach. Stanislava Králová nezvedala telefon, Michal opakoval, že potřebuje naprostý klid. Tereza Konečná si to v duchu vysvětlovala rozumně – po operaci je přece ticho a odpočinek to nejdůležitější.
Od onoho večera se ale Michal změnil. Působil, jako by na zádech nesl neviditelný balvan. Byl uzavřený, málo mluvil a z práce se vracel čím dál později. Tereza se ho nevyptávala, nechtěla přilévat olej do ohně. Sama byla napjatá k prasknutí. Úzkost v ní vibrovala tak silně, že ji občas probudila uprostřed noci. Vyskočila z postele s bušícím srdcem – co když se během zákroku něco pokazilo? Co když nastaly komplikace? Anebo naopak už je po všem a všechno dopadlo dobře, jen jí to nikdo nepovažoval za nutné sdělit?
Každý večer zkoušela tchyni volat. Marně. Telefon zůstával bez odezvy. Psala alespoň krátké zprávy: „Jak se cítíte?“ „Myslím na vás.“ „Potřebujete s něčím pomoct?“ Odpověď nepřicházela.
Jednou, když si všiml jejích zarudlých očí, Michal tiše poznamenal:
„Je vyčerpaná. Bolí ji celé tělo. Nechce nikoho vidět. Leží a odpočívá. Prosila, ať ji nikdo neruší.“
Tereza přikývla, ale v nitru ji bodlo nepříjemné podezření. Jako by ji drželi stranou. Jako by byla jen přívěsek – snacha, ne skutečná rodina. Někdo, kdo poskytne peníze, ale nepatří k těm zasvěceným.
Mlčení by ještě unesla. I chybějící zprávy z nemocnice. Jenže jednoho večera při bezmyšlenkovitém projíždění sociálních sítí narazila na něco, co jí vyrazilo dech. Na profilu Barbory Jelínkové se objevila fotografie: slavnostně prostřený stůl, dort se zapálenými svíčkami, barevné balónky. Rodinná oslava. A v rohu snímku, vedle velké kytice růží, seděla Stanislava Králová. Zdravě vypadající, s úsměvem na rtech a tvářemi lehce zrůžovělými.