„Otevři ty dveře, nestydo!“ ječela Květoslava Jelínková a bušila pěstmi do dřeva tak silně, až se zárubně chvěly. „Myslíš, že se tam schováš? Počkej, až se Ondřej vrátí, to si mě nepřeješ!“
Andrea Kovářová stála nehybně u okna a sotva dýchala. Za sklem se rozprostíral šedivý dvůr, říjnový vítr smýkal po popraskaném asfaltu cáry listí. Uplynuly tři týdny od chvíle, kdy Ondřej Urban odjel na služební cestu a nechal ji samotnou napospas tomu neutuchajícímu peklu v podobě vlastní matky.
„Já vím, že jsi doma, ty potvoro!“ křičela dál Květoslava. „Televize řve přes celé patro! Přestaň si hrát na mrtvou!“
Rány do dveří duněly bytem jako výstřely. Andrea se opřela zády o stěnu a pevně sevřela čelist.
„Jak jsem mohla být tak slepá,“ zašeptala si pro sebe. „Máma mě varovala: nejdřív si prověř tchyni, až pak si ber jejího syna…“
Na chodbě se mezitím ozývaly další hlasy. Tchyně si tradičně přivedla svůj doprovod — sestru Irenu Petříčkovou, neteř Terezu Kolářovou a jejího osmiletého syna Marka Matouška, malého ničitele bez špetky slitování.
„Co když jí opravdu není dobře?“ pípla nejistě Irena.
„Není jí nic! Jen si dovoluje moc!“ vyštěkla Květoslava. „Myslí si, že když jí Ondra kupuje drahé boty, může si vyskakovat! Já jí ukážu, kdo je tady paní domu!“
Andrea zavřela oči. Zpočátku, krátce po manželově odjezdu, jim pokaždé otevřela. Naivně věřila, že přišli na návštěvu. Místo toho se přiřítili jako smršť — vyjedli lednici, kouřili dokonce v ložnici, rozházeli věci a převrátili byt vzhůru nohama. A ještě se tvářili, že jí prokazují laskavost.
„Andrejko, zlatíčko, otevři nám,“ zazněl náhle medový tón Květoslavy. „Jsme přece rodina. Copak nás tu necháš stát jako cizí?“
Andrea neodpověděla. Třásla se vyčerpáním, vztekem i bezmocí.
„Ty nevděčná bestie!“ zařvala tchyně, když sladkost zmizela z jejího hlasu. „Přijala jsem tě do rodiny, a ty se takhle odvděčíš!“
Z patra se ozval hlas sousedky ze třetího — M…