…Ladislavy Růžičkové:
„Květoslavo Jelínková, co se to tu zase děje? Další divadlo na chodbě?“
„Jaképak divadlo?“ přešla tchyně bleskově do ublíženého tónu. „Jsme přece příbuzní! A ona se chová jak cizí ženská. Zamkla se a nechce nás pustit dovnitř!“
Andrea dobře věděla, že tohle je jen další pečlivě sehraná scéna. Květoslava si roli trpitelky užívala – pokaždé ji zahrála s obdivuhodnou přesvědčivostí.
„Já jsem její auto viděla dole na parkovišti!“ přisadila si nadšeně Tereza Kolářová. „Takže doma určitě je!“
„No to je teda charakter!“ procedila tchyně jedovatě. „Ondřej se musel zbláznit, když si vzal takovouhle ženskou!“
Andrea se opřela zády o zeď. Dlaně se jí třásly. Copak se tenhle kolotoč nikdy nezastaví?
„Andrejko, děvčátko moje,“ spustila Květoslava znovu sladce. „Vždyť přicházíme v dobrém…“
Odpovědí jí bylo ticho.
Pak se ale Andrea nadechla a přistoupila ke dveřím.
„Dost,“ řekla pevně. „Neotevřu vám. Už toho mám po krk. Vyluxujete lednici, v ložnici zanecháte kouř jak v hospodě, Kryštof Starý tu převrátí všechno naruby – a ještě mi budete vykládat něco o rodině.“
„Jak si to dovoluješ!“ zaječela tchyně. „Já jsem matka Ondřeje! Mám právo!“
„A já jsem jeho manželka. A vaše návštěvy vypadají jako živelní pohroma.“
„Kryštof je andílek,“ zasténala Irena Petříčková. „To ty jsi ta zlá, co mu ubližuje!“
„Tak ať si Ondřej vybere,“ zašeptala Andrea. „Jestli si myslí, že máte pravdu.“
Za dveřmi náhle utichlo i funění.
„Cože jsi to řekla?“ ozval se syčivý hlas Květoslavy.
„Řekla jsem, že jestli to tak vidí, může odejít. Já odejdu určitě.“
Andrea zamířila k šatní skříni. Vytáhla cestovní tašku a bez spěchu do ní složila pár věcí – džíny, doklady, notebook. Přihodila sluchátka. Pohybovala se klidně, téměř chladně, jako voják, který už ví, že ústup je jediné řešení.
Stála pak v předsíni. Taška ležela u jejích nohou, na stole krátký vzkaz. Stačilo otočit klíčem a všechno by skončilo. Ještě předtím ale vytočila číslo.
Ondřej Urban to zvedl téměř okamžitě.
„Andreo? Je všechno v pohodě?“
„Není,“ odpověděla tiše, i když se snažila mluvit vyrovnaně. „Vůbec není.“
„Co se stalo? Máma říkala, že jste se pohádaly…“
„Nepohádaly. Stála mi pod dveřmi a křičela. Jako obvykle.“