„Jako vždycky. S příbuznými. Chceš, pošlu ti záznam z domovního telefonu?“ pokračovala Andrea do ticha, které se na druhém konci linky rozhostilo.
„Počkej, prosím, nevybuchuj hned,“ snažil se ji uklidnit Ondřej. „Víš přece, jaká je. Vznětlivá. Ty jen…“
„Ne, Ondřeji,“ skočila mu do řeči a hlas jí tentokrát zpevněl. „Nejde o žádné přehánění. Jsem vyčerpaná. Tři roky s tvojí matkou v zádech mi vzaly poslední zbytky sil. Snažila jsem se to ustát. Mlčela jsem, když mě shazovala. Urovnávala jsem konflikty. Prosila jsem tě, abys zasáhl, a ty jsi opakoval jen: ‚Vydrž.‘ Tak jsem vydržela. A víš, k čemu jsem dospěla?“
„K čemu?“ zeptal se tiše.
„Že si mě nikdy nevybereš.“
Na okamžik bylo slyšet jen jeho dech. „To není fér…“
„Ale je. Ani jednou ses mě nezastal. Nikdy jsi jí neřekl dost. Nenastavil jsi hranice. Pokaždé to skončilo u věty: ‚Je to moje máma, zkus ji pochopit…‘“
„Vždyť je to moje máma,“ vydechl bezmocně.
„A já jsem tvoje žena. Tedy byla jsem. Jenže mezi námi pořád stál někdo třetí. Se zvýšeným hlasem, s příkazy… a s klíčem od našeho bytu.“
„Neodcházej,“ zachraptěl. „Prosím. Přijedu a všechno napravím.“
„Je pozdě. Nemám už chuť čekat, až dospěješ a uděláš si v tom jasno. Neodcházím proto, že bych tě přestala milovat. Odcházím proto, že jsem konečně začala mít ráda sama sebe.“
Zůstal zticha.
„Sbohem, Ondřeji. Nechala jsem ti lístek. A klíče.“
„Andreo…“
„Opatruj se. A nedovol jí, aby ti dál ničila život. Jedna oběť stačila.“
Hovor ukončila. Srdce jí bilo silně, ale pravidelně. Bez slz, bez výčitek. Všechno podstatné už zaznělo.
Odemkla.
„Já mu to všechno povím!“ křičela zvenčí Květoslava Jelínková.
„Jen do toho,“ přikývla Andrea klidně. „A nezapomeňte dodat, že jste mě ponižovala každý den.“
Otočila klíčem. Dveře se rozlétly a do předsíně se nahrnuli příbuzní, namačkaní jeden na druhého. Andrea už však stála oblečená, s taškou v ruce, připravená.
„Kam si myslíš, že jdeš?!“ vydechla tchyně.
„Tam, kde budu doma. Ne jako vetřelec ve vlastním bytě.“
„To si nemůžeš dovolit!“ vypískla Tereza Kolářová.
„Právě že můžu,“ odpověděla klidně, protáhla se kolem nich a vyšla ven.
Venku ji ovanul chladný vzduch. Svoboda voněla říjnem.