Lenka upřeně sledovala ciferník na kuchyňské zdi. Ručičky se blížily k desáté večer. Tomáš měl už dvouhodinové zpoždění. Tento týden potřetí. Studenou večeři uložila do lednice a tiše si sedla k oknu.
„Zdržel jsem se v práci.“ Ještě nedávno těm slovům věřila. Teď už ne. Volat nemělo smysl — pokaždé slyšela jen „porada“, „jsem s klientem“, „zavolám později“. A to později nikdy nepřišlo.
V předsíni cvakl zámek. Lenka vstala, ale zůstala stát v kuchyni. Dřív mu běžela naproti. Dnes už na to neměla sílu.
— Ještě nespíš? — nakoukl Tomáš dovnitř.
— Jak vidíš.
— Nemusela jsi na mě čekat. Protáhlo se to.
— Opravdu? — přejela ho pohledem. Košile byla zmačkaná, kravata sklouzlá ke straně a kolem něj se vznášela cizí vůně parfému. — Jídlo je v lednici.
— Nemám hlad, — uhnul očima. — Leni, musíme si promluvit.
V hrudi jí cosi těžce kleslo. Tušila, co přijde. Čekala na to? Nebo se toho děsila? Teď už v tom neměla jasno.
— Poslouchám.
— Teď ne, — mávl rukou. — Ráno. Jdu do sprchy.
Ráno si balil věci. Beze slov vytahoval košile ze skříně a pečlivě je skládal do kufru. Lenka jen sledovala, jak z polic mizí oblečení, které tam leželo třicet let.
— Ty odcházíš úplně? — její hlas zněl klidně, téměř všedně. Sama byla překvapená, jak vyrovnaně to dokáže vyslovit.
— Ano, Leni, — zapnul zip. — Tak je to férovější.
— Férovější? — pousmála se trpce. — Podvádíš mě a mluvíš o férovosti?
— Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo, — nedokázal se jí podívat do očí. — Ale mezi námi už to dlouho… však víš.
— Ne, Tomáši, nevím. Vysvětli mi to.
— Odcizili jsme se. Žijeme vedle sebe ze zvyku. Syn je dospělý, má svůj svět. A my? — bezradně rozhodil rukama. — Mezi námi už nic není.
— Kdo je ona?
— Jmenuje se Petra. Je… mladší, — vzal kufr do ruky. — Promiň. Přál jsem si, aby to bylo jinak, ale…
— Ale co?
— Chci jiný život. Už nemůžu dál. Ta rutina, tohle všechno… — gestem obsáhl místnost. — Vždycky jsi byla skvělá manželka, jenže…
— To stačí, — přerušila ho a vstala. — Běž za svou Petrou. Dveře znáš.
Když za ním zaklaply, posadila se na postel a zakryla si tvář dlaněmi. Slzy nepřicházely. Uvnitř cítila jen prázdno.
Za dva dny dorazila obálka. Návrh na rozvod. Přečetla si ho třikrát po sobě. V hlavě jí hučelo ticho.
— Mami, jsi v pořádku? — ozval se Matěj z telefonu, zněl znepokojeně.
— Ano, Matěji. Zvládám to.
— Táta mi volal. Říkal, že odešel.
— To je pravda, — zadívala se z okna na jarní zeleň stromů. — Někdy se to stává.
— Přijedu za tebou.
— Nemusíš. Máš práci. Poradím si.
— Jsi si jistá?
— Naprosto, — pousmála se, i když to syn nemohl vidět. — Život jde dál.
Po hovoru zůstala sedět s mobilem v ruce. Pak vytočila jiné číslo.
— Šárko? Tady Lenka. Mohly bychom se dnes sejít? Ano… Tomáš odešel. Definitivně.
Seděly spolu v kavárně. Šárka se na ni dívala soucitně, ale bez lítosti, a to Lenka oceňovala.
— Co budeš dělat?
— Netuším, — míchala už dávno vychladlý čaj. — Třicet let spolu… a najednou nic.
— Plakala jsi?
— Kupodivu ne. Jako bych zkameněla.
— To je šok, — stiskla jí ruku. — Uvidíš, ještě se vrátí.
— Nejsem si jistá, že bych ho chtěla zpátky, — zarazila se nad vlastní upřímností. — Opravdu nevím.
— Podal žádost o rozvod?
— Ano. Poslal papíry.
— A byt? Úspory? Majetek?
Lenka ztuhla. Na tohle vůbec nepomyslela.
— Nevím. Nenapadlo mě to.
— Tak by mělo, Leni. Může si nárokovat všechno.
— Záleží na tom teď?
— A jak, — naklonila se k ní Šárka blíž. — Třicet let jste budovali společný domov. Máš na tom stejný podíl.
— Jenže co s tím můžu dělat?
Šárka se zhluboka nadechla a chystala se jí vysvětlit, kde by měla začít.