„Běž za svou Petrou“ přerušila ho Lenka a vstala

Je to krutě nespravedlivé, jak se vše mění.
Příběhy

Šárka se zhluboka nadechla a začala jí klidně, ale důrazně vysvětlovat, kde má začít.

— Především si zjisti, na co máš nárok, — sáhla po telefonu. — Znám jednoho právníka. Je spolehlivý a opravdu tomu rozumí.

— Já ale nechci žádné boje, — namítla Lenka tiše.

Šárka zavrtěla hlavou. — Tohle není válka. Jde o férovost. Máš právo na polovinu toho, co jste společně vytvořili.

Lenka na ni chvíli mlčky hleděla. V hrudi jí narůstal zvláštní, dosud neznámý pocit. Tři desetiletí se starala o Tomáše, o domácnost, o syna. Přizpůsobovala se, ustupovala, držela rodinu pohromadě. A teď? Má odejít s prázdnýma rukama?

— Máš pravdu, — narovnala se. — Dej mi na něj kontakt.

Večer seděla sama v obýváku a dlouze pozorovala starou rodinnou fotografii. Byli na ní mladí, usměvaví, plní plánů. Kdy se to pokazilo? Nebo to takové bylo vždycky a jen ona před tím zavírala oči?

Vybavila si jeho nedávná slova: „Potřebuju jiný život.“ A co potřebuje ona? Za třicet let si tu otázku nikdy nepoložila.

Vzala čistý list papíru a nahoře napsala: „Co chci já.“ Dlouho pak jen držela propisku a přemýšlela.

Právník Martin ji překvapil. Čekala šedovlasého pána, místo toho před ní seděl muž sotva kolem pětatřiceti. Měl brýle, pečlivě upravené vousy a soustředěný pohled.

— Nic výjimečného, — shrnul po prostudování dokumentů. — Manžel si myslí, že může odejít a všechno si ponechat.

— Tomáš takový není, — vyhrkla Lenka automaticky. Hned se opravila: — Tedy… nebýval.

Martin si lehce poklepal perem o desku stolu. — Jakmile jde o majetek, lidé se často změní. Byt máte ve společném vlastnictví?

— Ano. Dostali jsme ho ještě za Československa a později jsme ho převedli do osobního vlastnictví na oba.

— A chata?

— Také psaná na nás oba.

— Výborně. Auto?

— To je vedené na Tomáše, ale kupovali jsme ho z našich společných peněz.

Právník přikývl. — Zapamatujte si jediné: nic nepodepisujte bez konzultace se mnou. Opravdu nic. A vyhněte se ústním dohodám.

— Myslíte, že se nedokážeme domluvit klidně? — zeptala se s nadějí.

— To samozřejmě můžete, — pousmál se. — Ale vyjednávat musíte z pozice, kdy víte, že máte nárok minimálně na polovinu všeho.

Téhož večera zazvonil telefon. Tomášův hlas byl chladně věcný, skoro úřední.

— Lenko, dorazily ti ty papíry?

— Ano, přišly.

— A jak se na to díváš?

— Na co konkrétně? — snažila se udržet klid.

— Na rozvod. Mohli bychom si sednout a probrat to bez právníků? Rozumně.

Krátce zaváhala. — Dobře. Kdy?

— Zítra v sedm? U vás… tedy u tebe doma.

— Platí.

Když zavěsila, zhluboka vydechla. Šárka měla pravdu. Bude chtít „přátelskou“ dohodu. Takovou, ze které vyjde lépe on.

Tomáš dorazil přesně na čas. Nová košile, čerstvě ostříhané vlasy, sebejistý výraz. Lenka si uvědomila, že už dlouho nevnímala, jak vypadá. Přestal být jejím středem.

— Pojď dál, — ustoupila ode dveří. — Dáš si čaj?

— Ne, děkuju. Nezdržím se.

Usadili se naproti sobě v obýváku. Ticho mezi nimi bylo těžké a nepříjemné.

— Nechci, aby to skončilo ve zlém, — začal Tomáš. — Tolik let jsme spolu byli…

— Třicet, — doplnila ho.

— Ano, třicet, — přikývl. — Rád bych, aby to proběhlo bez hádek.

— To si přeju také.

— Skvělé, — ožil. — Přemýšlel jsem o bytě.

— Poslouchám.

— Mohli bychom ho prodat a peníze si rozdělit. Nebo… — odmlčel se. — Jestli tu chceš zůstat, můžeš mi vyplatit můj podíl.

— Vyplatit? — zvedla obočí. — Z čeho asi?

— Můžeš si vzít půjčku, prodat chatu. Matěj by ti mohl pomoct.

— A z čeho budu žít? — zadívala se na něj pozorně. Už to nebyl její muž, ale cizí člověk.

— Brzy půjdeš do důchodu.

— Tomáši, to myslíš vážně? Z důchodu dnes sotva zaplatíš energie.

— Mohl bych ti něco přispívat…

— A jak dlouho? — nenechala ho domluvit.

Zamračil se. — Lenko, nekomplikuj to. Snažím se domluvit.

— Domluvit na čem? Že zůstanu bez střechy nad hlavou?

— To jsem neřekl! — zvýšil hlas. — Ale i já musím něco mít. Petra…

Lenka se trpce pousmála. — Aha. Tak o to jde. Tvoje Petra potřebuje někde bydlet.

Pokračování článku

Zežita