Tomáš prudce odstrčil židli a vstal. „Co s tím má společného Petra?“ vyjel podrážděně. „Myslel jsem, že se dokážeme domluvit jako rozumní lidé.“
„Vždyť právě o to se snažím,“ odpověděla klidně Lenka. „Navrhuju, abychom to vyřešili podle zákona.“
„To přece říkám taky…“
„Ne,“ přerušila ho. „Ty chceš získat co nejvíc pro sebe a mě nechat, ať se nějak zařídím.“
Zatnul čelist. „Věděl jsem, že z toho uděláš osobní válku.“
„Tohle není pomsta. Jen si chráním to, co mi náleží.“ Také se postavila. Hlas se jí sice lehce třásl, ale pohled měla pevný.
Tomáš vypadal zaskočeně. S takovým odporem zjevně nepočítal.
„Dobře,“ procedil mezi zuby, popadl bundu. „Ozve se ti můj právník.“
„Nemusí. Už jednoho mám.“
Dveře za ním bouchly tak silně, až se zachvěla skla v oknech. Lenka zůstala stát a sledovala, jak nasedá do auta a bez ohlédnutí odjíždí. Ruce se jí třásly. Nebyla to úzkost. Byla to vzteklá bezmoc, která v ní vřela.
„Nikdy bych nevěřila, že je toho schopný,“ svěřila se po telefonu Šárce. „Jako by přede mnou celý život něco hrál.“
„Teď jsi ho jen konečně viděla bez přetvářky,“ odpověděla kamarádka tiše.
„Představ si, že navrhl prodat chatu a ještě po mně chtěl peníze z bytu! Třicet let jsem se starala o domácnost, o něj, o dítě… a teď mám odejít s prázdnou?“
„Zkus zůstat klidná. Co ti říkal Martin?“
„Tvrdí, že polovina všeho je moje. A pokud prokážu, že jsem většinu času věnovala rodině a domácnosti, můžu žádat i víc.“
„Tak se toho drž. Nenech se zastrašit.“
Lenka si povzdechla. „Nikdy jsem u soudu nestála. Děsí mě to.“
„Ty nejdeš útočit. Jen si bereš zpátky svoje.“
O týden později jí zavolal Matěj.
„Mami, táta se mnou mluvil. Chtěl, abych na tebe nějak zapůsobil.“
„A co jsi mu řekl?“
„Že je to mezi vámi dvěma,“ odpověděl pevně. „Ale jestli si myslí, že se všeho vzdáš, tak tě vůbec nezná.“
Lenka se neubránila úsměvu. „Děkuju, zlatíčko.“
„Stojím při tobě. Viděl jsem, jak ses mu celý život přizpůsobovala,“ dodal tiše. „A on to bral jako samozřejmost.“
Oči se jí zalily slzami. Syn si všiml víc, než tušila.
„Přijeď o víkendu. Upeču koláč.“
„S jablky?“
„Jak jinak.“
Za tři dny se Martinovi ozval Tomášův advokát. Upravený muž v drahém obleku navrhl schůzku kvůli mimosoudní dohodě.
„Máme tam jít?“ zeptala se Lenka.
„Samozřejmě,“ přikývl Martin. „Vyslechneme si jejich nabídku. Ale počítejte s tím, že budou tlačit na maximum.“
„To čekám.“
Sešli se v kanceláři Tomášova právního zástupce. Tomáš seděl vedle něj, oči sklopené, jako by se jí pohled nedokázal postavit.
„Můj klient navrhuje následující,“ začal advokát věcně. „Byt se prodá a výtěžek se rozdělí, ovšem s ohledem na to, že pan Novák splácel hypotéku v prvních letech. Navrhujeme poměr šedesát ku čtyřiceti v jeho prospěch.“
„Nepřijatelné,“ reagoval okamžitě Martin. „Hypotéka byla hrazena ze společných prostředků. Paní Nováková pracovala a zároveň pečovala o domácnost i dítě.“
„Máme bankovní výpisy,“ položil advokát složku na stůl.
„A my doložíme příjmy paní Novákové z té doby i znalecké ocenění její práce v domácnosti,“ oponoval Martin klidně.
Tomáš se naklonil ke svému právníkovi a cosi mu pošeptal.
„Dobrá,“ pokračoval advokát po krátké poradě. „Jsme ochotni přistoupit na rovné rozdělení bytu. Chata i automobil však připadnou panu Novákovi.“
„S tím nesouhlasím,“ ozvala se Lenka pevně. „Chatu jsme budovali společně. Každé léto jsem tam pracovala na zahradě. Moji rodiče přispěli materiálem.“
„Máte k tomu důkazy?“ zvedl obočí advokát.
„Budou předloženy u soudu,“ vstoupil do hovoru Martin. „Včetně svědectví sousedů.“
Znovu tichá výměna mezi Tomášem a jeho právníkem.
„Poslední návrh,“ řekl nakonec advokát. „Byt zůstane paní Novákové. Chata a vůz připadnou panu Novákovi. Bez dalších finančních vyrovnání.“
Lenka se podívala na Martina. Ten sotva znatelně přikývl.
„Promyslíme to,“ odpověděla. „A dáme vám vědět.“
Když vyšli na ulici, Martin se lehce usmál.
„Nebyl to špatný návrh.“