Dveře do jejího pokoje zůstaly pootevřené a z mezery nepronikala známá vůně zaprášených knih a levandulového sáčku, ale cizí, přeslazený pach připomínající dětský pudr. Ivana Tomášeková se zastavila uprostřed chodby, kabát si ani nestihla svléknout. Únava z dvoudenní konference v Pardubicích, která jí ještě před minutou tížila nohy i ramena, se rozplynula během jediného nádechu a vystřídalo ji ledové nepochopení. Přijela o den dřív, chtěla rodinu překvapit a dopřát si večer klidu. Překvapení se skutečně podařilo — jen ne tak, jak si představovala.
Opatrně do dveří strčila. Místo jejího lehce starosvětského světa — béžových tapet, masivního psacího stolu z karelské břízy a polic až ke stropu naplněných publikacemi o umění a regionální historií — na ni hleděl neosobní modrý pokojíček s bílými obláčky a kreslenými medvídky. U okna, kde stálo její milované ušákové křeslo, se tísnila bílá komoda s přebalovacím pultem. Na místě stolu teď stála dětská postýlka s baldachýnem. Perský koberec s vyšisovaným vzorem, který znala od dětství, zmizel beze stopy. Pod nohama se jí rozprostíral laciný syntetický kobereček s vyobrazenou žirafou.
Vkročila dovnitř pomalu, jako by kráčela cizím snem. Vzduch byl těžký od pachu novotou vonící dřevotřísky a dětské kosmetiky. Přejela prsty po hladké hraně postýlky. Studené, nalakované dřevo. Nic, co by jí patřilo. Očima přelétla místnost. Ani stopa po jejích věcech. Žádná hromádka knih na parapetu, žádná porcelánová panenka sedící léta na skříni, ani starý šicí stroj Singer v rohu. Pokoj, který byl čtyři desetiletí jejím útočištěm, její ulitou a jediným skutečně vlastním prostorem v padesáti čtyřech letech života, byl vyprázdněn. Vysterilizován. Její přítomnost zmizela, jako když se z papíru setře kresba gumou.
Sesunula se na zem přímo na směšnou žirafu, aniž by vnímala chlad podlahy. Taška s materiály z konference a drobnými suvenýry z Olomouce tupě dopadla vedle ní, klíče jí vyklouzly z prstů. V hlavě jí znělo prázdno, ostré a pískavé. Nebyla to ještě bolest ani hněv. Spíš ochromující šok, podobný zásahu proudem. Jako by se vrátila domů a zjistila, že domov už neexistuje. Zdi stojí, střecha drží, ale její místo bylo jednoduše vymazáno. Nadbytečné.
Z kuchyně doléhal hlas Radky Mladýové, která si s někým povídala po telefonu. Smála se. „Ale prosím tě, Klaudie Brňáková je šikovná, všechno zvládá sama, já jen trochu vypomůžu… Ano, pravnouček, to je radost…“
Ivana se zvedla. Kolena měla podivně měkká, přesto ji unesla. Došla do kuchyně a beze slova usedla ke stolu. Radka, plnoštíhlá, tváře stále svěží i v osmapadesáti, hovor ukončila a otočila se.
„Ivuško? To jsi ty? Měli jsme tě čekat až zítra!“ usmála se, ale úsměv jí ztuhl, když spatřila sestřin výraz. „Děje se něco? V práci?“
Ivana se na ni dívala, jako by před sebou měla cizí ženu. Přitom spolu sdílely dětství v jednom pokoji, dospívání plné tajemství i téměř celý život pod jednou střechou.
„Kde jsou moje věci?“ zeptala se tiše. Hlas zněl chraplavě a nepatřil jí.
Radka začala zbytečně spěšně chystat čaj, pohyby měla roztěkané.
„Posaď se, jsi po cestě, určitě unavená. Všechno ti vysvětlím.“
„Nejsem unavená, Radko. Ptám se, kde jsou moje věci.“
Před Ivanu postavila hrnek s kouřícím nápojem a sama si sedla naproti, prsty pevně propletené.
„Víš… Patrik Čermák a Klaudie… narodil se malý Vít Procházka. Jejich pokoj je malý a okna mají do ulice. Hluk, prach… Ten tvůj je větší a klidnější, do dvora. Tak jsme si řekli, že—“
„Vy jste si řekli,“ zopakovala Ivana bez otázky v hlase. Bylo to konstatování. Hledala v sestřiných očích alespoň náznak pochybnosti, výčitky. Nenašla nic než pevné přesvědčení o vlastní správnosti.
„Pro miminko je to přece lepší. Ráno tam svítí slunce, je tam ticho. Všechno jsme pečlivě sbalili. Knihy jsou nahoře ve skříních a něco na lodžii, tam je sucho. Ten tvůj těžký stůl Patrik odvezl na chatu, byl hrozně mohutný…“
„A moje křeslo?“ zašeptala.
„To také. Na chatě bude u krbu ideální. Až přijedeš, můžeš si tam sednout.“
„A kde mám sedět tady?“
Radka si povzdechla, jako by mluvila s tvrdohlavým dítětem.
„Ivuško, k čemu ti byl celý pokoj? Věčně jsi pryč — služební cesty, od jara do podzimu chata. Přespíš tu sotva pár nocí týdně. Mladí potřebují prostor, chtějí budovat rodinu. Jsme přece jedna rodina, musíme si pomáhat. V obýváku ti dáme nový rozkládací gauč, pohodlný, místa je tam dost.“
Rozkládací gauč v průchozím obýváku, kde běží televize, kde Patrik popíjí s kamarády pivo a kde Klaudie kolébá dítě. Ivana cítila, jak se chlad z vyklizeného pokoje mění v tvrdý, ostrý krystal uvnitř hrudi. V té chvíli jí došlo, že ji neposunuli jen o kus dál. Odepsali ji. Jako starý kus nábytku, který je jednodušší odsunout, než s ním dál počítat.