Byla archivářkou městského muzea – ženou, která pečlivě střeží cizí příběhy, třídí zapomenuté osudy a dává minulosti řád. A přesto se právě ona ocitla vyškrtnutá z vlastního života. Bez porady, bez možnosti něco namítnout. Jako nepotřebný předmět, který je sice líto vyhodit, ale do nového, světlého interiéru se už nehodí.
„Dobře,“ pronesla klidně a zvedla se od stolu.
„Kam jdeš?“ vyhrkla Radka Mladýová polekaně.
„Pro svoje věci. Na lodžii.“
„Počkej přece! Nejdřív se navečeříme. Uvařila jsem boršč, máš ho ráda…“
Ivana už ji neposlouchala. Otevřela dveře na zasklenou lodžii. Její dosavadní svět tam ležel nahromaděný v kartonových krabicích od spotřebičů. Na jedné stálo „Rychlovarná konvice“, na jiné „Vysavač“. A přes víko další byla fixem načmáraná poznámka: „T. Ivany – knihy“. Písmo bylo nedbalé, jako by šlo o staré letáky bez ceny.
Otevřela horní krabici. Navrchu spočívala její oblíbená sbírka básní, mezi stránkami zastrčená pohlednice z Poreče. Roh obálky byl pomačkaný, list uvnitř natržený. Knihu vyndala, prsty opatrně uhladila poškozený papír. A tehdy se to v ní definitivně přetrhlo. Ta tenká nit, na které visela ze zvyku, z loajality, z pocitu povinnosti k rodině. Praskla tiše, ale nevratně.
Vrátila se do kuchyně. Radka seděla u stolu, zmatená i dotčená zároveň. Ve dveřích se objevila Klaudie Brňáková s dítětem v náručí. Když uviděla Ivanu, znejistěla.
„Teto Ivano, dobrý den… čekali jsme vás až zítra.“
Ivana pohlédla na mladou ženu, pak na klidně spícího Vítka Procházku zabaleného v dece. V jejích očích nebyla zloba. Jen chladná jistota.
„Dnes přespím v obýváku,“ řekla směrem k Radce, aniž by na ni pohlédla. „Ráno odcházím.“
„Odcházíš? Kam bys chodila?“ vybuchla Radka. „Zbláznila ses? V tomhle městě nikoho nemáš!“
„Mám sebe,“ odpověděla tiše Ivana. A znělo to pevněji než jakýkoli slib.
Gauč nerozkládala. Jen si přes sebe přehodila kabát a lehla si na tvrdou, prosezenou plochu. Za stěnou se ozývalo tiché broukání dítěte, tlumené hlasy Klaudie a Patrika Čermáka. Domácnost fungovala dál, jako by se nic nestalo. Jen bez ní.
Ležela s otevřenýma očima a do tmy si promítala minulost. Jak v tom pokoji, který jí teď vzali, pečovala o nemocnou matku. Jak u psacího stolu dlouhé noci připravovala podklady ke své dizertaci. Jak Radka po rozvodu sedávala u ní, se slzami na tváři, a Ivana jí vařila čaj a přesvědčovala ji, že se svět nezbořil. Byla vždycky ta rozumná. Ta nenáročná teta Ivana, která ustoupí, pochopí, přizpůsobí se. Stačilo jí muzeum, knihy a malý pokojík. V jejím věku už přece člověk ví, co mu stačí. Ta nevyřčená věta visela ve vzduchu jako kouř, který štípe do očí.
Vstala ještě před svítáním. V koupelně se umyla potichu, oblékla se a vzala kabelku. Z kuchyně se začaly ozývat první zvuky probouzející se rodiny. Nešla se rozloučit. Otevřela dveře a vyšla na chodbu.
Na schodišti se zastavila. Vytáhla telefon a vytočila číslo.
„Lído, ahoj. To jsem já, Ivana. Nevzbudila jsem tě?“
Na druhém konci, v Ostravě, se ozval čilý hlas Ludmily Malířové, který se za třicet let nezměnil.
„Ivi? Co se děje takhle brzy? Neměla jsi být v Pardubicích?“
„Jsem už v Plzni,“ vydechla Ivana. „Lído… potřebuju někde bydlet. Na čas. Odstěhovala jsem se od Radky.“
Na chvíli se rozhostilo ticho.
„Dobře. A teď mi řekni, co ta tvoje sestra zase provedla.“
A Ivana, stojící na studené chodbě nasáklé vůní polévky a cigaret, konečně promluvila bez zábran. Hlas se jí netřásl, ale slova se hrnula jedno přes druhé – modré tapety, malovaný žirafí motiv, potrhaná kniha, i ten „gaučík v obýváku“.
Ludmila ji vyslechla až do konce. Pak klidně řekla: „Takže tě odepsali. Vyřadili z rodiny, protože se jim už nehodíš. Poslouchej mě. Půjdeš do kavárny Knihovna na náměstí. Znáš ji? Sedneš si, objednáš si kávu a největší dort, jaký budou mít. A počkáš tam. Mám v Plzni známého – Filip Čermák, studoval s námi historii. Dnes dělá reality. Zavolám mu. Najde tě. Máš u sebe kartu? Nějaké úspory?“
„Mám něco stranou. Šetřila jsem si na cestu.“
„Výborně. Tak počítej s tím, že tvoje cesta začíná dnes. Jen povede jinam, než jsi plánovala. A hlavně – žádné litování. Jsi silnější, než si myslíš.“
Ivana seděla v měkkém křesle kavárny, pomalu ukusovala z Napoleonova řezu a sledovala proud lidí za výlohou. Přepadl ji zvláštní pocit lehkosti. Neměla domov. Jen kabelku s pracovními materiály, pár úspor a telefonní číslo na přítelkyni. A přesto necítila strach. Spíš úlevu. Jako by konečně složila těžký batoh, který celý život vláčela na zádech, aniž si uvědomovala jeho váhu. Batoh s nápisem: musíš.