Asi po hodině, když už dopila druhé cappuccino, se u jejího stolku zastavil vysoký prošedivělý muž. V očích měl únavu, ale i cosi uklidňujícího.
„Ivana Tomášeková?“
Přikývla.
„Filip Čermák. Posílá mě Ludmila Malířová.“ Usmál se a podal jí ruku. „Prý sháníme útočiště pro zraněné, ale hrdé zvíře. Takže navrhuju kávu dopít a vyrazit na obhlídku. Rozpočet hádám nebude závratný?“
„Spíš velmi při zemi,“ odpověděla bez vytáček.
„To nevadí. V Plzni se dá najít místo s duší, když člověk ví, kam se dívat.“
Prošli tři byty. První byl v novostavbě – naleštěný, sterilní, s šedými stěnami a podlahou bez škrábance. Připomínal pokoj v hotelu, kde by se dalo přespat, ale ne žít. Druhý ležel na okraji města. Těžké závěsy, starý nábytek, vzduch prosycený naftalínem a jakousi tichou rezignací. Filip koutkem oka sledoval Ivaninu tvář a bylo mu jasné, že tudy cesta nevede.
„Mám ještě jednu možnost,“ řekl nakonec. „Trochu odvážnou. Starý dům v centru, ulice U Zvonu. Byt potřebuje péči, řekněme důkladnou. Ale ten výhled… ten stojí za to.“
Vyšli do čtvrtého patra domu s vysokými stropy a schodištěm, které pod nohama vrzalo. Zámek se chvíli vzpouzel, pak povolil. Ivana vstoupila do malého jednopokojového bytu. Omítka místy opadaná, parkety do stromečku ošlapané časem, kuchyňka sotva pro dva kroky a stará karma na ohřev vody. Vzduch voněl prachem a minulostí.
Přešla k oknu.
Pod ní se rozprostíralo město. Soutok Mže a Radbuzy, věže katedrály svatého Bartoloměje, střechy domů zalité odpoledním světlem. Plzeň pulzovala životem, hlučela, dýchala. A ona stála nad tím vším.
„Beru ho,“ pronesla tiše, aniž by se otočila.
Filip překvapeně hvízdl. „Nechcete znát cenu?“
„Samozřejmě že ano. Ale vezmu ho i tak.“
Následující týdny splývaly do jednoho uspěchaného proudu. Smlouva, převod peněz z vkladní knížky, nákup toho nejnutnějšího – nafukovací matrace, rychlovarná konvice, malá elektrická plotýnka. Radka Mladýová volala denně. Nejprve naléhala, pak prosila, nakonec vyčítala sobectví a rozbíjení rodiny. Patrik Čermák se ozval jednou, nejistě koktal cosi o nedorozumění a dobrých úmyslech. Ivana naslouchala klidně a pokaždé odpověděla stejně: „Mám se dobře. Nemusíte si dělat starosti.“ Hněv necítila. Jen pevnou, tichou bariéru mezi sebou a minulostí.
Nejtěžší bylo vyzvednout si věci. Filip zajistil dodávku s dvěma chlapci. Když Ivana přijela ke starému domu, připadala si jako návštěva. Radka stála ve dveřích s uplakanýma očima.
„Nechceš aspoň na chvíli dovnitř? Uvařím čaj…“
„Nemůžu. Čekají na mě.“
Do bytu nevkročila. Z lodžie jen ukázala, které krabice odvézt. A pak ho spatřila. Své volterovské křeslo. Původně stálo na chalupě u synovce, ale zřejmě ho Radka přivezla zpět – jako poslední trumf. V předsíni působilo cize, téměř opuštěně.
„To pojede taky,“ řekla rozhodně.
„Ivano, vždyť se nevejde!“ zalomila Radka rukama.
„Vece se.“
Když byla poslední krabice naložená, Ivana se naposledy otočila. Radka stála na prahu, náhle zestárlá, ztracená. Ivanu na okamžik píchlo u srdce. Nebyla to však lítost, která by ji nutila vrátit se. Spíš smutek nad tím, že v honbě za praktičností se dá přehlédnout to nejcennější.
„Sbohem, Radko,“ pronesla klidně a nastoupila do dodávky. Už se neohlédla.
Nový začátek spočíval v rozbalování starého života. Seděla na podlaze prázdného bytu s výhledem na město a postupně otevírala krabice. Knihy vyskládala na široký parapet, dokud nesehnala knihovnu. Starý šicí stroj značky Singer otřela od prachu; černý lak se zaleskl a vystoupil na něm známý zlatý ornament. V krabici nadepsané „Drobnosti“ objevila poklad, o němž si myslela, že je dávno ztracený – babiččinu vyřezávanou kazetu na šití s vyšisovanou sametovou výstelkou. Uvnitř ležely hedvábné nitě, perleťové knoflíky a nedokončená výšivka.
Vzpomínky ji zaplavily nečekanou silou. Jako dívka nesnila o archivech a muzeích, ale o práci kostýmní výtvarnice. Šila panenkám šaty z maminčiných odstřižků a toužila vytvářet patchworkové deky, kde každý kousek látky nese vlastní příběh.
Z krabic vytáhla věci, které chtěla původně vyhodit – vyšisovaný ubrus, roztrženou halenku, šaty, do nichž se už dávno nevešla. Rozprostřela je po podlaze, vzala do ruky nůžky a začala stříhat. Minulost se pod jejíma prstama měnila v úhledné čtverce.
Dny dostaly nový rytmus. Dopoledne trávila v muzeu, kde bylo všechno pevné a předvídatelné; práce se stala jejím kotvícím bodem. Večery a víkendy patřily jen jí. Postupně zabydlovala svou skrýš. Na Bazoši koupila starší, ale bytelnou knihovnu. Na bleším trhu objevila kulatý stůl a dvě ohýbané židle. Do oken pověsila jednoduché lněné závěsy.
A šila. Každý večer u okna, pod světlem lampy, spojovala jednotlivé dílky dohromady. Jeden kousek květovaného plátna pocházel ze šatů, které měla na své čtyřicáté narozeniny, a když ho všila do vznikající přikrývky, měla pocit, že poprvé po dlouhé době drží svůj život pevně ve vlastních rukou.