„U nás se ti bude líbit!“
Radka Tomášeková seděla u okna bytu své kamarádky a mlčky pozorovala dvůr zalitý vytrvalým zářijovým deštěm. Šedivá obloha visela nad městem už třetí den v kuse a svou tíhou jako by kopírovala i její vlastní rozpoložení.
Dvoupokojový byt, který zdědila po babičce ještě před svatbou, pro ni teď představoval jedinou jistotu. Byl to alespoň kousek světa, který jí patřil bez výhrad — žádná společná hypotéka, žádné dluhy sdílené se Stanislavem Vysokým. Jen její prostor, její útočiště.
Stanislav znovu vyvolal hádku kvůli naprosté maličkosti. Radce tentokrát došla trpělivost. Sbalila si pár věcí a odjela na několik dní k Veronice Navrátilové, aby si pročistila hlavu a promyslela, co dál. Manžel reagoval po svém — oznámil, že si také potřebuje oddechnout, a odjede za matkou na venkov. Prý má rodinného života po krk a chce být chvíli sám.
Radka tehdy jen pokrčila rameny. Ať si jede. Možná mu samota prospěje.
„Radko, nemyslíš, že už ses natrápila dost?“ položila před ni Veronika hrnky s čerstvě zalitou kávou, z nichž stoupala pára. „Copak nevidíš, jak se Stanislav změnil? Pořád je podrážděný, všechno mu vadí. Přitom dřív byl úplně jiný, pozorný, milý.“
„Já vím,“ povzdechla si Radka a zahřála si promrzlé prsty o porcelán. „Jen si říkám, jestli to není jen období. V práci to má náročné, samý stres…“
„Stres má dneska každý. Ale ne každý si to vybíjí doma na vlastní ženě,“ namítla Veronika a nesouhlasně zavrtěla hlavou.
Radka už nic neodpověděla. Někde hluboko cítila, že kamarádka má pravdu. Za poslední měsíce se Stanislav proměnil k nepoznání. Bývalý klid vystřídala prudkost, laskavost nahradila hrubost. Často mizel na takzvané služební cesty nebo zůstával dlouho v práci. A když byl doma, proměnil se v neúnavného kritika, kterému nebylo nic dost dobré.
Čtvrtý den se rozhodla vrátit. Stýskalo se jí po vlastních zdech, po její posteli i po tichu, které tam obvykle panovalo. Stanislav měl být stále u matky, takže očekávala, že si doma v klidu odpočine.
Když taxi zastavilo před domem, všimla si světla v oknech bytu. Zamračila se. To je zvláštní. Tvrdil přece, že zůstane pryč až do konce týdne. Pokud změnil plány, obvykle jí to oznámil.
Zaplatila řidiči a vyšla do čtvrtého patra. U dveří se na okamžik zarazila a zaposlouchala se. Zevnitř doléhal tlumený hovor a smích. Ženský smích. Mladý, zvonivý.
Srdce se jí prudce rozbušilo. Vytáhla klíče; prsty se jí lehce třásly. Zasunula klíč do zámku a otočila jím. Dveře povolily.
V předsíni ji udeřila do nosu cizí vůně — těžký, přeslazený parfém. Na věšáku visela nápadná růžová bunda posetá třpytkami, kterou rozhodně nepoznávala. Pod zrcadlem stály dámské kozačky na vysokém podpatku.
„Stando, máme ještě víno?“ ozval se z kuchyně ženský hlas.
„Jasně, zlatíčko, hned ti doliju,“ odpověděl Stanislav.
Radka zůstala stát jako přikovaná. Cítila, jak jí do tváří stoupá horkost a krev jí pulzuje ve spáncích. Nohy měla těžké, jako by srostly s podlahou.
Z kuchyně se ozvaly kroky. Ve dveřích se objevila mladá žena zahalená do hedvábného županu — do toho samého, který si Radka kdysi koupila k výročí svatby. Její vlasy byly rozcuchané a rty lehce nateklé, jako by se před chvílí vášnivě líbala.