„Dříve jsem byl hlášený v bytě, který jsem ještě před svatbou prodal,“ přiznal nakonec Stanislav tiše.
„A nějaké dočasné přihlášení?“ zeptala se policistka bez náznaku soucitu.
„Nemám,“ odpověděl a sotva slyšitelně si povzdechl.
„V tom případě si sbalte své věci a byt opusťte. Bez výslovného souhlasu majitelky zde nemáte právo zůstávat.“
„Ale my tu žijeme už dva roky!“ vyhrkla Adéla podrážděně.
„My?“ zopakovala policistka chladně a zadívala se na ni. „A vy jste kdo?“
Adéla ztratila řeč. Přiznat nahlas, že je milenkou ženatého muže, si netroufla.
„To je… kamarádka,“ vysoukal ze sebe Stanislav.
„Pak tedy i kamarádka musí odejít,“ uzavřela policistka rázně.
Stanislav se ještě pokusil vyjednávat. „Radko, dej mi aspoň pár dní. Potřebuju si najít bydlení, všechno zařídit…“
„Měl jsi na to dost času předtím, než jsi sem vodil cizí lidi,“ odpověděla Radka klidně, ale neústupně. „Sbalte se hned.“
„A klíče odevzdejte okamžitě. Všechny,“ dodala policistka.
Stanislav sáhl do kapsy a vytáhl svazek. Kovové klíče mu cinkly v dlani. Radka natáhla ruku a on je s patrnou nevolí položil do její otevřené dlaně.
„I náhradní,“ upozornila ho.
„Žádné jiné nemám,“ zkusil to.
Radka se na něj podívala zpříma. „Ty pod květináčem u schránek. Myslíš, že jsem o nich nevěděla?“
Zčervenal. Po chvíli váhání vytáhl z kapsy ještě jeden klíč a beze slova ho přidal k ostatním.
Balení trvalo téměř hodinu. Adéla hlasitě komentovala každou drobnost a snažila se vyvolat hádku, ale přítomnost uniformy ji držela na uzdě. Stanislav mlčky házel oblečení i osobní věci do tašek, aniž by se na Radku podíval.
„A co lednice?“ ozval se najednou. „Kupovali jsme ji přece spolu.“
„Máš účtenku?“ zeptala se Radka věcně.
Samozřejmě ji neměl. A pravda byla taková, že spotřebič pořizovala ona – v době, kdy byl Stanislav bez práce a hledal nové místo.
Když se za nimi konečně zabouchly dveře, Radka se opřela zády o zárubeň a na okamžik zavřela oči.
Ticho.
V jejím vlastním bytě bylo po dlouhé době skutečně klidno.
Hned následující ráno zavolala zámečníka. Vyměnil cylindrické vložky a přidal ještě bezpečnostní závoru.
„Pro jistotu,“ vysvětlil řemeslník. „Kdyby se někdo pokusil dostat dovnitř násilím, získáte čas.“
Odpoledne zamířila do banky. Zrušila společné účty i platební karty a založila nové, vedené výhradně na své jméno. Stanislav sice stihl vybrat z jednoho účtu nemalou částku, ale hlavní úspory měla uložené na termínovaném vkladu, ke kterému měl přístup jen ona.
V pondělí se rozdrnčel telefon.
Nejprve se omlouval. Tvrdil, že udělal chybu, že s Adélou je konec, že pro něj nic neznamenala a že je připraven udělat cokoli, aby rodinu zachránil.
Radka hovory přijímala beze slova a postupně je ukončovala.
Po pár dnech se tón změnil. Prosby vystřídaly výhrůžky. Mluvil o soudu, o nároku na podíl z bytu, o tom, že jí zkomplikuje život a poštve proti ní známé.
„Zkus to,“ odpověděla klidně a jeho číslo zablokovala.
O týden později jí sousedka prozradila, že se kolem domu potuloval nějaký muž a vyptával se na kód k domovnímu telefonu. Popis seděl na Stanislava.
Radka přešla k oknu a podívala se dolů.
U lavičky před vchodem skutečně stál. Kouřil a občas zvedl hlavu směrem k jejich oknům.
Když ji zahlédl, zvedl ruku a zamával jí.