Vlasy jí padaly do obličeje v neupravených pramenech a rty měla napuchlé, jako by se ještě před chvílí oddávala polibkům. Mohlo jí být sotva pětadvacet.
Když spatřila Radku Tomášekovou, ani na okamžik nezaváhala. Naopak se narovnala, založila si ruce v bok a pohrdavě se ušklíbla.
„Tak sis přišla pro svoje krámy, ty zmije?“ procedila mezi zuby. „Stanislav říkal, že to tu brzy vyklidím.“
Radka pomalu zamrkala. Slova k ní doléhala tlumeně, jako by mezi nimi stála silná stěna. V hlavě jí tepala jediná myšlenka: cizí žena stojí v jejím bytě, uráží ji a mluví o vystěhování věcí z jejího vlastního domova.
„Promiňte… a vy jste kdo?“ zeptala se klidněji, než sama čekala.
„A ty jsi kdo?“ odsekla drzá neznámá. „Stando, pojď sem! Tvoje bývalka je tady!“
Z ložnice se ozval rychlý dusot. Ve dveřích se objevil Stanislav Vysoký, jen v trenýrkách a pantoflích. Jakmile zahlédl manželku, ztuhl.
„Radko… ty jsi říkala, že zůstaneš u Veroniky Navrátilové až do víkendu…“
„A ty jsi tvrdil, že jedeš za matkou,“ odpověděla bez zvýšení hlasu.
Stanislav si rozpačitě promnul zátylek, očividně hledal vhodná slova. Mladá žena ho však nenechala mluvit.
„Proč kolem ní chodíš po špičkách?“ vyštěkla. „Řekni jí rovnou, že tady teď budeme bydlet my. Ať si najde něco jiného.“
Radka sáhla do kabelky a vytáhla telefon. Její prsty byly pevné, pohyby přesné.
„Komu voláš?“ znejistěl Stanislav.
„Policii,“ odpověděla stručně.
„To snad nemyslíš vážně!“ vyhrkla jeho milenka a rozhodila rukama.
„Dobrý den,“ pronesla Radka do telefonu klidným tónem. „Chci oznámit neoprávněné vniknutí do mého bytu.“ Uvedla adresu a základní informace.
„Radko, prosím, to není nutné! Domluvíme se!“ snažil se ji zastavit manžel.
„Ne,“ uzavřela rozhodně a hovor ukončila.
Mladá žena nervózně přecházela po chodbě. „Jaké neoprávněné vniknutí? Stanislav je tady přece přihlášený k pobytu!“
„Možná přihlášený je,“ odvětila Radka vyrovnaně, „ale byt patří mně. Zdědila jsem ho ještě před svatbou. On k němu nemá žádná vlastnická práva.“
Stanislav zbledl. Dívka se na něj překvapeně otočila.
„Stando, tys mi říkal, že je to váš společný byt…“
„Adélo, já… no… není to úplně tak jednoduché…“ koktal.
Radka beze slova prošla do pracovny. Ze skříně vytáhla desky s dokumenty a vrátila se zpět. List vlastnictví, potvrzení o dědictví, výpis z evidence obyvatel — vše vystavené na její jméno, dávno před svatebním dnem.
Asi po dvaceti minutách zazvonil zvonek. Do bytu vstoupili dva policisté — žena kolem čtyřicítky a mladší kolega.
„Dobrý den. Přijali jsme oznámení o neoprávněném vstupu do bytu,“ uvedla policistka.
Radka jí předala připravené dokumenty. Policistka je pečlivě prostudovala a přikývla.
„Majitelkou nemovitosti je Radka Tomášeková,“ konstatovala nahlas. Pak se obrátila ke Stanislavovi a Adéle. „A vy jste kdo?“
„Jsem manžel majitelky,“ odpověděl Stanislav tiše.
„Máte doklad o přihlášení k pobytu?“
Stanislav sklopil oči. Dříve byl hlášený v malé garsonce na okraji města, kterou ještě před svatbou prodal, a od té doby se jeho bydliště řešilo jen provizorně.