„Jako tvoje matka ti říkám jediné – rozvod! Okamžitě podej žádost o rozvod!“ hlas Ludmily Mlynářové se třásl potlačovaným vztekem, když bez zaklepání vtrhla do naší ložnice a mávala nad hlavou svazkem papírů.
Probudil mě ten křik. Prudce jsem se posadila na posteli a zmateně se rozhlížela, snažíc se pochopit, co se děje. Vedle mě se Radim Krejčí nadzvedl na lokti a ospale mžoural na hodiny. Bylo sedm ráno, neděle – jediný den v týdnu, kdy jsme si mohli dovolit spát déle než obvykle.
Uprostřed místnosti stála tchyně ve svém věčně nošeném froté županu. Tvář měla zrudlou hněvem a v ruce svírala naše dokumenty. Poznala jsem je okamžitě – ležely přece v horní zásuvce komody.
„Mami, co se stalo?“ zamumlal Radim a promnul si oči.
„Co se stalo?“ vydechla rozhořčeně. „Tvoje drahá manželka vlastní venkovský dům! Celý dům! A tři roky o tom mlčí!“
V hrudi mi těžce kleslo srdce. Našla papíry k chalupě po babičce. Nikdy jsem jí o ní nevyprávěla – dobře jsem znala její slabost pro cizí majetek i potřebu všechno kontrolovat.
„Je to stará chalupa po babičce,“ odpověděla jsem tiše a přitáhla si přikrývku blíž k tělu. „Malý domek na vesnici, nic výjimečného.“
„Nic výjimečného?“ vyštěkla Ludmila Mlynářová a hodila dokumenty na postel. „Volala jsem známé z katastru. Pozemek má patnáct set metrů čtverečních, dům osmdesát! To není žádná bouda, ale majetek za spoustu peněz! A ty jsi držela jazyk za zuby!“
Radim se na mě podíval překvapeně. Jemu jsem existenci chalupy nikdy netajila. Jen jsme se tam dosud nedostali – leží tři sta kilometrů od města a chtěla jsem tam vyrazit až v létě, uklidit a dát všechno do pořádku.
„Mami, to je Klářin majetek,“ pokusil se mě zastat, ale nenechala ho domluvit.
„Jaký její majetek? V rodině přece neexistuje něco jako ‚moje‘ a ‚tvoje‘!“ rozohnila se. „Bydlí pod mou střechou, jí z mé kuchyně, a přitom si stranou schovává nemovitost! Víš, co to znamená? Od začátku počítala s tím, že tě jednou opustí. Připravila si zadní vrátka!“
Uvnitř mě začal vřít vztek. Tři roky jsem snášela její poznámky, dohled nad každým krokem i nekonečné výčitky. Tři roky jsem po práci vařila, uklízela a starala se o domácnost pro všechny. A teď ze mě dělá vypočítavou ženu kvůli staré chalupě po babičce.
„Ludmilo Mlynářová, nemám povinnost vám skládat účty z dědictví po své babičce,“ řekla jsem co nejklidněji, i když se mi ruce třásly.
„Nemáš?“ přistoupila blíž a její stín na mě dopadl jako těžká deka. „Ale bydlet tady můžeš? Využívat všechno, co je moje? Tak mě poslouchej: buď ten dům přepíšeš na Radima, nebo si sbalíš věci a odejdeš. Vyber si.“
V místnosti zavládlo ticho, až to bolelo. Otočila jsem se na manžela a čekala, že se ozve, že mě podpoří, že matce řekne, že to přehání. Jenže Radim mlčel a upřeně sledoval vzor na přikrývce. To mlčení mě zasáhlo víc než jakákoli urážka.
„Radim má plné právo to požadovat,“ pokračovala tchyně, jako by jeho ticho bylo souhlasem. „Je to jediný chlap v rodině, ten, kdo vydělává. A ty? Cizí ženská! Tři roky tu jsi a ani dítě mu nedáš!“
Ta slova mě udeřila jako facka. S Radimem jsme se o miminko snažili už rok, podstoupili jsme vyšetření. Lékaři tvrdili, že jsme oba v pořádku, jen potřebujeme klid a čas. Jaký klid ale může člověk mít, když mu někdo denně připomíná jeho údajnou nedostatečnost?
„Mami, už dost,“ ozval se konečně Radim, ale jeho hlas zněl slabě, bez opravdového vzdoru.
„Co je dost? Mám přestat říkat pravdu?“ vyjela Ludmila Mlynářová a prudce se k němu otočila.