„Takže stojíš na její straně?“ vyštěkla Ludmila Mlynářová na Radima. „Už si nepamatuješ, kdo tě vychoval? Kdo nad tebou proseděl noci, když jsi měl horečky?“
Radim si promnul čelo. „Mami, tohle přece s tou chalupou nijak nesouvisí…“
„Souvisí to se vším!“ skočila mu do řeči a hlas jí přeskočil do téměř hysterického tónu. „Když tě opravdu miluje, nemá co skrývat. V manželství se přece všechno sdílí! A jestli si něco nechává pro sebe, znamená to jediné — chystá se tě opustit. To ti vážně nedochází?“
Odsunula jsem židli a vstala. Už jsem neměla sílu poslouchat další obvinění.
„Odjedu na chalupu,“ řekla jsem klidněji, než jsem se cítila. „Potřebuju si srovnat myšlenky.“
„Kláro, počkej,“ natáhl ke mně Radim ruku, ale vyvlékla jsem se mu.
„Ať si jede!“ vykřikla Ludmila. „Klidně tam může zůstat! Aspoň se zbavíme hada na prsou!“
Balení mi zabralo sotva čtvrt hodiny. Do tašky jsem naházela doklady, pár kusů oblečení a pracovní notebook. Radim stál opřený o rám dveří ložnice a bezmocně mě sledoval.
„Ty to myslíš vážně? Opravdu chceš odjet kvůli takové hlouposti?“
Otočila jsem se k němu. „Hlouposti? Tvoje matka po mně chce, abych na tebe přepsala dům po babičce. To je podle tebe maličkost?“
„Vždyť se dá najít nějaký kompromis. Nemusíš hned dělat tak radikální krok.“
„Radime, tři roky ustupuju. Tři roky hledáme kompromisy, které vždycky končí tak, že ustoupím jen já. A požadavky tvé matky jsou čím dál větší. Teď potřebuji být chvíli sama.“
„A co já?“ vydechl.
Zadívala jsem se na něj. Dvaatřicetiletý muž, a přesto v očích pořád ten samý vyděšený kluk, který se bojí maminku zklamat.
„Ty zůstaň doma. S mámou jste spolu fungovali předtím a zvládnete to i teď.“
Cesta autobusem trvala téměř čtyři hodiny. Seděla jsem u okna a sledovala ubíhající krajinu — pole, lesy, malé vesnice. S každým kilometrem, který mě vzdaloval od města, se mi dýchalo volněji. Jako by mi z ramen někdo pomalu sundával těžký batoh.
Chalupa mě přivítala tichem a vůní dřeva nasáklého časem. Od babiččiny smrti uběhly čtyři roky a od té doby tu nikdo trvale nepobýval. Přesto bylo všechno v překvapivě dobrém stavu — sousedé občas zkontrolovali střechu i zahradu, jak mi tehdy slíbili.
Otevřela jsem okna dokořán, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch. Ze sklepa jsem vytáhla zavařeniny, které mi tam nechala sousedka, a zatopila v kamnech. K večeru se místnosti prohřály a dům jako by znovu ožil. Seděla jsem na verandě s hrnkem čaje, poslouchala zpěv ptáků a poprvé po dlouhé době měla pocit, že jsem opravdu doma.
Mobil nepřestával vibrovat. Radim volal téměř každou hodinu. Nezvedla jsem to ani jednou. Potřebovala jsem klid, abych si ujasnila, co vlastně chci. Jestli má smysl dál snášet ponižování jen proto, že si namlouvám, že jednou dospěje a postaví se za mě.
Třetí den jsem zaslechla zvuk motoru. Vyšla jsem na zápraží právě ve chvíli, kdy Radim vystoupil z auta. Vypadal unaveně a zmateně.
„Kláro, jak dlouho se ještě budeš zlobit? Pojď domů.“
„Nezlobím se,“ odpověděla jsem tiše. „Přemýšlím.“
„A k čemu jsi došla?“
„K tomu, že mezi námi vlastně žádná rodina není. Jsi tu ty, tvoje máma… a já jako někdo, kdo se má přizpůsobit a sloužit.“
„To přeháníš. Máma má o nás jen strach.“
„O vás,“ opravila jsem ho. „O tebe. Pro ni budu vždycky cizí, nedostatečná.“
Posadil se na schod a schoval obličej do dlaní.
„Co po mně chceš? Mám se s ní rozhádat?“
„Chci, abys byl manžel. Aby ses postavil za naši domácnost a neschovával se za její sukně.“
„Nemůžu ji jen tak odsunout.“
„Nikdo po tobě nechce, abys ji opustil. Ale musíš si ujasnit, kdo je pro tebe na prvním místě. Manželka, nebo matka?“
Dlouho mlčel a zíral do zahrady. Odpověď jsem však znala ještě dřív, než ji vyslovil.
„Máma na mě zůstala sama. Nemůžu jí ublížit.“
„Takže mně ublížit můžeš?“
„Ty to nechápeš…“
„Naopak. Chápu až moc dobře. Vrať se domů, Radime. Za maminkou.“
Zvedl se a chvíli na mě hleděl, jako by čekal, že si to rozmyslím.
„Ty chceš rozvod?“
„Byli jsme vůbec někdy skutečně manželé? Nebo jsme žili ve třech, kde poslední slovo měla vždycky tvoje matka?“
Odjel ještě před setměním. Ani se nepokusil mě obejmout nebo přesvědčit. Dívala jsem se za jeho autem, dokud nezmizelo za zatáčkou, a pak jsem se pomalu vrátila dovnitř. V hrudi mě pálilo prázdno, ale zároveň se ve mně rodil zvláštní, nečekaný klid.